ECLI:CZ:US:2019:4.US.323.19.1
sp. zn. IV. ÚS 323/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti P.Š., zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2018, č. j. 56 Co 142/2018-228, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a dále a) L.M., a b) nezletilé M.Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") byl ve věci péče o nezletilou vedlejší účastnici b) [rok narození 2012; dále jen "nezletilá" nebo "dcera"], dceru stěžovatele a vedlejší účastnice a) [dále jen "matka" ], výrokem I potvrzen prvostupňový rozsudek o svěření nezletilé do péče matky, výrokem II byla změněna původní úprava vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilé na částku 10 000 Kč měsíčně, výrokem III změněna úprava styku stěžovatele s nezletilou tak, že stěžovatel je oprávněn se s dcerou vyjma zvláštního (též upraveného) režimu prázdnin stýkat v lichém kalendářním týdnu od úterního odpoledne do čtvrtečního rána, v sudém kalendářním týdnu v úterý odpoledne a pak od pátečního odpoledne do nedělního večera. Zbylými výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti žádá zrušení celého rozsudku krajského soudu, jeho argumentace však směřuje výhradně k výroku I, kterým bylo potvrzeno svěření nezletilé do péče matky, a nebylo tak vyhověno návrhu stěžovatele na svěření dcery do střídavé péče obou rodičů. Krajský soud podle přesvědčení stěžovatele ignoroval závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) a nesprávně vyhodnotil splnění podmínek pro střídavou péči. Z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že výchovné schopnosti obou rodičů jsou na stejné úrovni. Zjistil-li odvolací soud psychické problémy dítěte, jeho emoční labilitu a špatnou přizpůsobivost změnám prostředí, měl se zabývat příčinou tohoto stavu a vyhovět návrhu stěžovatele na přibrání revizního znalce, což však bez odůvodnění neučinil. Stěžovatel tvrdí i jiné vady dokazování spočívající v provedení listinných důkazů předložených matkou teprve až v odvolacím řízení (zpráva o psychologickém vyšetření dcery, jemuž nebyl přítomen), a dále nevypořádání důkazních návrhů stěžovatele (nezávislé odborné posouzení vypracovaného znaleckého posudku, revizní znalecký posudek). Odvolací soud rezignoval podle stěžovatele na zjištění příčiny nefungující komunikace mezi rodiči a účelově vycházel pouze z tvrzení matky. Úpravou širokého styku stěžovatele s nezletilou odvolací soud paradoxně její zájmy poškodil, neboť ji vystavil četnějšímu přesunu mezi domácnostmi rodičů, než by tomu bylo v případě střídavé péče. Odůvodnění napadeného rozsudku je ve všech ohledech překvapivé, nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé. Z uvedených důvodů stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice a jeho úkolem je ochrana ústavnosti. K výkladu a aplikaci podústavního práva jsou povolány obecné soudy spolu s Nejvyšším soudem. Oblast rodinného práva představuje jednu z výjimek, neboť zde je přístup k Nejvyššímu soudu vyloučen. Ústavní soud tak v rodinněprávních otázkách do jisté míry působí v roli "sjednocovatele judikatury", který poskytuje obecným soudům vodítko, jak se v ústavněprávních mantinelech při rozhodovací činnosti pohybovat.
K otázce péče o nezletilé se Ústavní soud v minulosti vyjádřil již mnohokrát; také judikatura ohledně střídavé péče prošla svým vývojem. Stále platí, že na péči o děti mají oba rodiče právo v zásadě stejnou měrou a že zásah do tohoto práva je třeba odůvodnit ochranou jiného dostatečně silného legitimního zájmu, jakým je zejména nejlepší zájem dítěte [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Z toho plyne jasný zákaz paušalizace a s ním spojený příkaz posuzovat okolnosti jednotlivých případů vždy individuálně a s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu konkrétního dítěte. Právo rodiče na péči o dítě stejnou měrou tak nemusí být naplněno jedině jeho svěřením do střídavé péče a lze je zachovat také výlučnou péči jednoho rodiče s tak širokou úpravou styku s druhým rodičem, jak jen to konkrétní rodinné poměry dovolují (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, že krajský soud ignoroval a nezohlednil závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 - napadené rozhodnutí s nimi není v rozporu. Krajský soud ve svém rozhodnutí vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč není v danou chvíli v dané rodině vzhledem k osobnostnímu nastavení nezletilé (emoční labilita, psychosomatické projevy), konfliktním vztahům mezi rodiči (nedostatečná a nekorektní komunikace) a dosavadnímu průběhu styku stěžovatele s nezletilou (předčasné vracení dítěte matce v případě projevů stesku či nemoci) režim střídavé péče vhodný (viz bod 22 napadeného rozsudku). Účastníkům řízení je obsah tohoto rozhodnutí znám; proto není nutné jej zde blíže rekapitulovat.
Jelikož nezletilá byla svěřena do výlučné péče matky, bylo v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu namístě upravit styk se stěžovatelem v co nejširší možné míře. Přijatá úprava styku nezletilé se stěžovatelem je odůvodněná a v danou chvíli adekvátní; lze jedině kvitovat, že odvolací soud změnil úpravu přijatou okresním soudem pro období vánočních prázdnin v duchu již citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17. Stěžovatel ostatně úpravu rozsahu styku v ústavní stížnosti nenapadá, v souvislosti s ní pouze vyjadřuje přesvědčení, že nastolený režim zatěžuje nezletilou více než střídavá péče. K tomu se však již dostatečně vyjádřil krajský soud a Ústavní soud jeho náhled na věc sdílí; i kdyby jej nesdílel, není v pozici odůvodněné závěry obecného soudu přehodnocovat, neboť není další přezkumnou instancí soudní soustavy.
Krajský soud dostatečným způsobem vypořádal i důkazní návrhy stěžovatele (bod 21 rozsudku). Skutkový stav rozhodný pro jeho právní závěry vyhodnotil jako dostatečně zjištěný a další nadbytečné důkazy v rámci zásady hospodárnosti řízení neprováděl; svůj postup přitom řádně odůvodnil. Z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny proto není důvod jeho rozhodnutí zpochybňovat.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu