ECLI:CZ:US:2019:4.US.3244.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3244/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Václava Oudy, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 17 Co 372/2015-125, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, č. j. 30 Cdo 2520/2016-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 100.000 Kč a uložení povinnosti zaslat žalobci omluvu, jako zadostiučinění za nemajetkové újmy, jež mu měly vzniknout v důsledku nezákonného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (v částce 60.000 Kč a písemné omluvy), nezákonného příkazu k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor (v částce 5.000 Kč a písemné omluvy a omezení osobní svobody - zadržení dne 24. 11. 2010.
Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem č. j. 27 C 9/2012-94 ze dne 27. 7. 2015 žalobu stěžovatele zamítl.
K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud svým rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 17 Co 372/2015-125, ve výroku I. tak, že odvolání proti výroku o věci samé ohledně částky 5.000 Kč. odmítl. Ve výroku II. městský soud ve věci samé ohledně částky 20.000 Kč změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 20.000 Kč, v části týkající se částky 75.000 Kč odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem III. byla České republice uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů částku 6.171 Kč.
K podanému dovolání Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu ze dne 18. 2. 2016, č. j. 17 Co 372/2015-125, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 7. 2015, č. j. 27 C 9/2012-94, ve výrocích, v nichž byla zamítnuta žaloba o poskytnutí písemné omluvy za zadržení stěžovatele, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před těmito soudy zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu jednání. Ve zbytku dovolání zamítl.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu s tím, že obecné soudy neposoudily jednotlivé dílčí zásahy do práv stěžovatele jako celek, ale že jej přinutily k tomu, aby je specifikoval jednotlivě, a to i s odpovídajícím vyčíslením vznesených nároků. V důsledku tohoto postupu byly zásahy do práv stěžovatele posuzovány jednotlivě, což mu neumožnilo využít celé škály opravných prostředků. Stěžovateli byla upřena možnost odvolání ve věci kompenzace za domovní prohlídky a následně i možnost odvolání za všechny nevyřešené dílčí nároky a jejich části. Stěžovatel přitom vnímal zásah státu jako jeden celek.
Stěžovatel namítá porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Účelové drobení následku vede v jeho případě k bagatelizaci zásahu do základních práv. Stěžovatel má za to, že rozdělením zásahu do jednotlivých dílčích pochybení došlo ke ztížení jeho procesní pozice jak z hlediska tvrzení a dokazování, tak i z hlediska odnětí práva na opravný prostředek. Postup soudů považuje stěžovatel za extrémně formalistický.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Pokud stěžovatel namítá účelové rozdělení zásahu na jednotlivé dílčí části, nelze přehlížet, že základním předpokladem pro zhodnocení nastalé situace je pojmenovat jednání, k němuž ze strany státu došlo. V zákonu 82/1998 Sb. neexistuje všeobjímající kategorie, jež by umožňovala odškodnění několika souvisejících zásahů jako celku. Podle náhledu Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že osobám, do jejichž práv bylo zasaženo, je umožněno domáhat se náhrady způsobené škody u soudu. Je pravdou, že uplatnění dílčího nároku v příliš nízké výši vylučuje následné využití některých opravných prostředků (odvolání, dovolání), nicméně posouzení intenzity zásahu do práv poškozeného a tomu odpovídající žalovaná částka je na individuálním posouzení dotčené osoby.
Domáhal-li se stěžovatel v souvislosti se svým zadržením omluvy za nesprávný úřední postup, z výroku napadeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že tato část žaloby bude ještě předmětem řízení před obecnými soudy a ústavní stížnost je v tomto rozsahu předčasná.
V projednávaném případě nelze přehlédnout, že obecné soudy v dílčí části, týkající se nezákonných odposlechů, daly stěžovateli zapravdu, přičemž tomuto se dostalo ze strany státu jak omluvy (18. 9. 2014), tak i přiměřeného finančního zadostiučinění ve výši 20.000 Kč.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu