ECLI:CZ:US:2019:4.US.3273.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3273/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Věry Toušové, 2. Ladislava Železného, zastoupeného opatrovnicí Věrou Toušovou, a 3. Jany Pavlínkové, všech zastoupených JUDr. Františkem Laštovkou, advokátem, sídlem Archeologická 1881/8, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2019 č. j. 24 Cdo 608/2019-1441, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. února 2018 č. j. 19 Co 81/2018-1304 a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 6 C 882/2000-1276, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a a) Josefa Jůna a b) Marie Jůnové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces (sc. - právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Napadeným usnesením Okresního soudu ve Strakonicích byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby byla povolena obnova řízení vedeného před stejným soudem pod sp. zn. 6 C 882/2000 (výrok I), a také bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům (jako žalovaným) náhradu nákladů řízení ve výši 63 791 Kč (výrok II).
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II je změnil (jen) tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejším účastníkům částku 56 434,40 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům na nákladech odvolacího řízení částku 29 546 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že se nejeví pravděpodobným, že stěžovateli označené důkazy mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, a nadto shledal, že tyto důkazy existovaly v původním řízení, a tudíž důvody pro povolení obnovy stanovené v §228 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nejsou dány.
4. Proti usnesení odvolacího soudu brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada, spočívající v tom, že v něm chybí právně relevantní vymezení dovolacího důvodu (§241 odst. 1 a 3 o. s. ř.), jakož i vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř.), nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně popisují průběh řízení, jehož obnovy se domáhali, poukazují na pochybení, kterých se v něm měly obecné soudy dopustit, a citují ze žaloby na obnovu řízení. Dále vyjadřují nesouhlas s výše označeným usnesením Nejvyššího soudu, přičemž poukazují na to, že jejich právní zástupce nebyl vyzván k doplnění dovolání, a proto na výzvu nereagoval. Jsou názoru, že při odesílání usnesení zřejmě došlo k chybě a že se ve spise Okresního soudu ve Strakonicích nenacházela obsílka pro jejich právního zástupce, resp. že ve spisu "není založeno, že bylo prokázáno procesní pochybení u samosoudkyně...".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. I když se stěžovatelé výslovně nedomáhají zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud vzal v úvahu, že ústavní stížnost očividně obsahově směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Následně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici neměli; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Směřuje-li však ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, stěžovatelé (řádně) nevyčerpali všechny procesní prostředky, které k ochraně svých práv měli k dispozici, když tato rozhodnutí sice napadli dovoláním, které v dané věci představovalo procesní prostředek podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nebo mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nepostupovaly však při tom "procesně korektně", a tudíž Nejvyšší soud nemohl vůbec posoudit, zda dovolání je z hlediska §237 o. s. ř. přípustné a případně důvodné (viz sub 10). V této části je tudíž ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Možno podotknout, že z ústavní stížnosti není jasné, proč by závěr uvedených soudů o nesplnění zákonných podmínek pro obnovu řízení nemohl z hlediska ústavnosti (a ani věcné správnosti) obstát.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Stěžovatelé Nejvyššímu soudu vytýkají pouze to, že odmítl jejich dovolání pro vady, aniž by předtím obdrželi výzvu k jejich odstranění. Z ustanovení §243b o. s. ř., na které Nejvyšší soud v napadeném usnesení rovněž poukázal, plyne, že v dovolacím řízení postup podle §43 o. s. ř. možný není, přičemž povinností stěžovatelů bylo v zákonem stanovené lhůtě předložit bezvadné dovolání (§240, §241b odst. 3 o. s. ř.). Jestliže tak neučinili, Ústavní soud nemá, co by mohl Nejvyššímu soudu vytknout, jestliže jimi podané dovolání (bez dalšího) pro vady odmítl.
10. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu