ECLI:CZ:US:2019:4.US.3337.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3337/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. Martinem Bieleszem, advokátem, sídlem Hrabinská 498/19, Český Těšín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2018 č. j. 7 To 212/2018-991, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 3. 2018 č. j. 4 T 302/2015-935 byl bývalý manžel stěžovatelky, J. Š. (dále jen "obžalovaný), uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že od stěžovatelky převzal částku ve výši 2 600 000 Kč, jež měla sloužit k rekonstrukci domu, avšak použil tyto prostředky pro vlastní potřebu. Stěžovatelka tedy v dané trestní věci vystupovala jako poškozená a soud jí uvedeným rozsudkem přiznal nárok na náhradu škody ve výši 2 600 000 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obžalovaný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že rozsudek obvodního soudu zrušil a obžalovaného zprostil obžaloby, neboť popsaný skutek není trestným činem. Dle městského soudu jsou mezi klíčovými důkazy zásadní rozpory, a to i mezi jednotlivými vyjádřeními stěžovatelky. Účel svěřených peněžních prostředků a s ním spojené závazky proto nebyly prokázány.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nezřídka opomíjely trestní povahu daného řízení a do věci spíše vnášely soukromoprávní zásadu kontradiktornosti řízení, například spekulacemi nad zájmy a motivy stěžovatelky, jakožto poškozené. Tím se dostávala částečně do postavení státního zástupce, což je nepřípustné. To stěžovatelka dokládá na řadě výroků soudů z průběhu trestního řízení. Po nepravomocném odsouzení obžalovaného nebyla stěžovatelka informována o podání odvolání, nebyla vyrozuměna o konání veřejného zasedání, ani o jeho odročení. To odporuje trestnímu řádu, který dává poškozeným řadu procesních oprávnění, a to i v odvolacím řízení. Sám obžalovaný teprve v odvolacím řízení poprvé vypovídal a lze dle stěžovatelky spekulovat, že se tak stalo právě kvůli její nepřítomnosti. Pochybení městského soudu způsobilo, že stěžovatelce nebyla dána možnost uplatnit svá práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Za rozhodující považoval Ústavní soud skutečnost, že stěžovatelka vystupovala v dané trestní věci v pozici poškozené, tedy účastníka řízení se specifickou paletou práv [srov. např. nález ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 (N 22/21 SbNU 195; 77/2001 Sb.) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Od toho se pak musí nutně odvíjet i možný postup Ústavního soudu. Ani v řízení o ústavních stížnostech, podaných odsouzenými osobami, nepředstavuje každé porušení podústavního práva důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Tím spíše musí tato zásada platit, podá-li ústavní stížnost poškozený. Z jeho iniciativy ruší Ústavní soud napadené trestní rozsudky jen zcela výjimečně [srov. zejména nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443)], dojde-li jeho vydáním rovněž k porušení nějakého významného a nenahraditelného hmotného práva. Z důvodů pochybení při vynášení adhezního výroku, anebo omezení procesních tzv. participačních práv poškozených, pak Ústavní soud hodnotí zejména "hloubku" zasažení těchto práv (srov. např. nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3439/17). Obdobný přístup zaujala pak judikatura Ústavního soudu i u práva poškozených na tzv. účinné vyšetřování (srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
a ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, nebo usnesení ze dne 27. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15).
8. S přihlédnutím k právě uvedenému shledal Ústavní soud, že stěžovatelčině ústavní stížnosti nelze vyhovět. Městský soud sice porušil procesní práva stěžovatelky tím, že ji neinformoval o konání veřejného zasedání, jehož předmětem byl i její adhezní nárok, a navíc zde byla hodnocena její svědecká výpověď (č. l. 967 a 983 spisu obvodního soudu sp. zn. 4 T 302/2015). Tím byla stěžovatelka zkrácena na svých procesních právech. Dle Ústavního soudu to však nebylo v takové intenzitě, aby bylo namístě zrušení napadeného rozhodnutí. Napadený zprošťující rozsudek se totiž opírá o významné objektivní rozpory a mezery ve zjištěném skutkovém stavu. Uvedené hodnocení je dle Ústavního soudu logické a nepřekračuje meze dané ústavním pořádkem soudnímu hodnocení důkazů, nota bene v trestním řízení ovládaném zásadou in dubio pro reo. Případný kasační zásah Ústavního soudu by tak musel nutně představovat pouze "formální průtah" v nezávislém hodnocení zavinění obžalovaného, kde Ústavnímu soudu hodnocení nepřísluší. Stěžovatelčina participační práva byla zasažena jen dílčím způsobem, neboť stěžovatelka v celém zbytku trestního řízení vystupovala jako poškozená velmi aktivně a její postoj tedy soudy braly v potaz.
9. Zbytnost zásahu Ústavního soudu je pak posílena tím, že daná trestní věc se týká výlučně majetkové trestné činnosti a bylo v ní opatřeno dostatečné množství důkazního materiálu. Stěžovatelka tak má k dispozici jiné procesní prostředky, jimiž se případně může svých práv domoci.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu