ECLI:CZ:US:2019:4.US.3338.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3338/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti obchodní korporace ABC Chomutov spol. s r. o. se sídlem v Chomutově, Škroupova 1059/22, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 276/2019-38 ze dne 21. srpna 2019 a Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 26 C 169/2018-29 ze dne 6. června 2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní korporace REMBOL Consulting s. r. o. se sídlem v Praze 1, Husova 232/10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") rozhodl k žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků asistentkou soudce usnesením č. j. 26 C 169/2018-29 ze dne 6. 6. 2019 tak, že jí osvobození nepřiznal.
2. Své rozhodnutí odůvodnil nalézací soud, který se podrobně zabýval celkovými poměry stěžovatelky, (mj.) tím, že neúspěch v podnikání spadá do podnikatelského rizika, které nelze přenášet na stát formou osvobození od povinnosti platit soudní poplatky. Obchodní společnost nelze podrobit stejnému měřítku jako sociálně slabého občana nevlastnícího žádný majetek většího rozsahu, jehož jediným příjmem je např. minimální plat nebo důchod. Ustálená interpretace §138 odst. 1 o. s. ř. je založena na tom, že ve věcech obchodních je třeba přihlížet ke zvláštnímu charakteru účastníků řízení, jimiž jsou podnikatelé, a vztahů, které jsou předmětem řízení. Podnikatelskou činnost je třeba chápat jako činnost, při níž se podstupuje riziko, že na jedné straně může být úsilí završeno dosažením zisku, na straně druhé může skončit ztrátou. Soud neshledal nemožnost žalobkyně unést tíži soudního poplatku za návrh na zahájení řízení, jakož i nést případné další výdaje spojené s řízením. Poměry stěžovatelky by odůvodňovaly osvobození od soudního poplatku v případě, kdyby se takový účastník dostal do tíživé finanční situace z důvodu tzv. vyšší moci či nepředvídaných okolností, které nemají svůj původ v podnikání (např. živelná pohroma nebo odcizení účastníkova majetku). Stěžovatelka však žádnou takovou okolnost, která by zapříčinila její neúspěch v podnikání, neuváděla a neprokázala. Navíc bylo z listin poskytnutých stěžovatelkou zjištěno, že zůstatek na bankovním účtu činil přes 16 milionů Kč; stěžovatelka sice soudu doložila daňová přiznání, z nichž vyplývá, že daňová povinnost byla stanovena na 0 Kč, to však ještě neznamená, že by nedisponovala finančními zdroji či likvidním majetkem, jehož případným zpeněžením by získala potřebné peněžní prostředky k zaplacení soudního poplatku ve výši 334 674 Kč. Jinými slovy, stěžovatelka neosvědčila (nedoložila) věrohodně své skutečné majetkové poměry, což jde k její tíži při rozhodování o osvobození od soudních poplatků.
3. Napadeným usnesením potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí soudu nalézacího, s jehož závěry se ztotožnil. Uvedl zejména, že stěžovatelka nesprávně interpretovala odůvodnění usnesení nalézacího soudu, který neuzavřel, že by žalovaná částka byla nepodstatná vzhledem k celkovému obratu žadatele. Důvodem pro nevyhovení návrhu stěžovatelky je především nevěrohodné doložení celkových příjmů, výdajů a možných nepříznivých majetkových poměrů žadatele, který nesprávně uváděl množství i hodnotu movitého majetku (ve vztahu k vozovému parku a vlastnictví vozidel), výpisy z účtu doložil naposledy k datu říjen 2018. Od doby předložení těchto dokladů mohlo dojít ke změně v majetkových poměrech žalobkyně, které stěžovatelka nedoložila. Aniž by odvolací soud znevěrohodňoval povinnosti stěžovatelky ve vztahu k úhradě mezd zaměstnancům, platby povinných odvodů a daní, ze samotného obsahu daňového přiznání obsahujícího údaje o několikaleté daňové ztrátě lze mít pochybnosti o faktických poměrech stěžovatelky, je-li schopna zajistit pokračování své podnikatelské činnosti a řádové se pohybuje v obratu kolem 58 000 000 Kč za rok.
4. Odvolací soud tak uzavřel, že stěžovatelka neprokázala své možné nepříznivé majetkové poměry, které jsou jedním ze základních předpokladů pro přiznání osvobození od soudního poplatku ve smyslu §138 o. s. ř., a to při vědomí skutečnosti, že přiznání osvobození od soudních poplatků je zcela výjimečným institutem a je na soudu, aby zvážil dopad vyměřeného soudního poplatku do majetkových poměrů žadatele, výši soudního poplatku, předmět řízení, jeho celkovou situaci, i případné náklady, které si vyžádá dokazování, i povahu uplatněného nároku.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala řádně zastoupená stěžovatelka včasnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že odvolací soud při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu o návrhu na osvobození od poplatku provedl výklad zákona, který je v rozporu s požadavky ústavního pořádku na jeho rozhodovací činnost. Odvolací soud tak fakticky - a formalisticky - poskytl ochranu zneužití práva, čímž zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelky "na spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Mělo být porušeno i právo stěžovatelky vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci zaručený čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
6. Námitky stěžovatelky se týkají dvojího okruhu skutečností: Především stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily její majetkové poměry, čímž znemožnily její přístup k soudu, a stěžovatelka, která poctivě plní své závazky a postupuje s péčí řádného hospodáře, nemůže se domoci ochrany svého práva u soudu proti subjektu, který závazky neplní. Dále stěžovatelka vyjadřuje pochybnosti v tom smyslu, že rozhodnutí nalézacího soudu, které není jednoduché, vydala "jen" asistentka soudce, čímž byl rovněž porušen čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelka byla odňata "svému" zákonnému soudci, který měl o její žádost rozhodovat namísto asistentky.
7. Ústavní soud se seznámil s obsahem obou výše citovaných rozhodnutí i ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že stížnost ječ sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
8. První část námitek se týká hodnocení poměrů stěžovatelky, které mělo být podle jejího přesvědčení provedeno formalisticky a excesivně - s tím se Ústavní soud neztotožňuje. Jak nalézací soud, tak i soud odvolací, přesvědčivě vysvětlily, proč nepřiznaly stěžovatelce ani částečné osvobození od soudních poplatků. Bylo to především z toho důvodu, že stěžovatelka neosvědčila věrohodným způsobem své faktické majetkové poměry, což jde vždy k tíži žadatele o osvobození od soudních poplatků. Poplatková povinnost je na úrovni povinnosti daňové a nelze ji formou úlev přenášet zásadně na ostatní daňové poplatníky. Stěžovatelka rovněž pomíjí, že institut osvobození od soudních poplatků, tím spíše úplného, je mimořádný procesní institut, což obecné soudu přiléhavě odůvodnily.
9. Ve vztahu k rozhodování asistentky soudce o žádosti o osvobození od soudních poplatků, což je její pravomoc vyplývající z ustanovení §11 zák. č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve spojení s §36a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přehlíží stěžovatelka aktuální plenární nález Ústavního soudu Pl. ÚS 32/18 ze dne 30. 7. 2019, který se podrobně věnoval pravomocím vyšších soudních úředníků (odvozeně i asistentů soudce) a z něhož lze pro názornost i stručnost (bez dalšího) citovat:
10. "Ústavní soud se provedeným výkladem v souladu s §13 zákona o Ústavním soudu odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10, že úkony soudu mající povahu rozhodnutí musí provádět vždy soudce svým vlastním jménem a na svou vlastní odpovědnost. Podle tohoto nálezu mohou vyšší soudní úředníci konat samostatně pouze úkony, které nepřekračují jejich pomocnou roli, tedy především úkony jednoduché a rutinní povahy (nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10, zejména body 35, 42 a 43). Takto kategorický výklad podle Ústavního soudu nadále není udržitelný. Vychází totiž z nesprávného předpokladu, že rozhodnutí vyššího soudního úředníka ve své podstatě nahrazuje rozhodování soudce, ačkoliv podle platného zákona o vyšších soudních úřednících jde o pouhé doplnění soudního řízení umožňující rychlejší projednání věci, které se - na rozdíl od dřívější zákonné úpravy - nikterak nedotýká ústavních požadavků vztahujících se k rozhodování soudů. Jak již bylo opakovaně uvedeno, účastník řízení se může bez ohledu na toto oprávnění vždy domoci soudní ochrany podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že jeho věc bude projednána a rozhodnuta nezávislým a nestranným soudcem některým ze způsobů podle čl. 94 odst. 2 Ústavy."
11. V tomto případě nemohlo být porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce už jen z toho důvodu, že o jejím odvolání rozhodovali v senátu tři soudci - profesionálové, kteří tak usnesení vydané asistentkou přezkoumali.
12. Napadené usnesení, které je řádně odůvodněno, vydal soud v rámci své pravomoci a Ústavnímu soudu jej nepřísluší "přehodnocovat", neboť není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice. Nespokojenost stěžovatelky s výsledkem řízení o její žádosti nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu