ECLI:CZ:US:2019:4.US.3340.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3340/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Bližňákové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem, sídlem Osvobození 51, Slavičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2018 č. j. 21 Cdo 1994/2018-252, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Danuše Bližňákové, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 25. 1. 2015 u Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") se stěžovatelka se svým manželem proti vedlejší účastnici domáhali určení, že jsou dědici po svém zemřelém synovi jako zůstaviteli. Uvedli, že jejich syn byl ke dni úmrtí ženatý s vedlejší účastnicí a neměl žádné potomky. O veškerém jmění pořídil závěť a za výlučného dědice označil vedlejší účastnici. Tato závěť byla sepsána na počítači a podepsána zůstavitelem a dvěma svědky. Stěžovatelka se svým manželem však v žalobě dodali, že ještě před sepsáním závěti uzavřeli se svým synem dohodu, v níž je uvedeno, že jeho veškerý majetek je pořízen z jejich prostředků, přičemž se syn zavázal, že majetek nepřevede na vedlejší účastnici ani její děti. Současně zůstavitel neměl před svědky prohlásit, že listina obsahuje jeho vůli, neplatnost závěti měla také vyplývat ze skutečnosti, že závěť nepodepsal zůstavitel a že v době jejího pořízení nebyl schopen posoudit obsah tohoto právního jednání.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 3. 2017 č. j. 46 C 21/2016-186 byla žaloba zamítnuta. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že posuzovaná závěť je platná, což opřel jak o naplnění formálních předpokladů vyplývajících z ustanovení §1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tak i ze svědeckých výpovědí.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka a její manžel odvolání. V něm zejména zpochybňovali svědecké výpovědi, upozorňovali na znalecký posudek o pravosti podpisu zůstavitele a zabývali se předpoklady platnosti alografní závěti.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 10. 2017 č. j. 18 Co 155/2017-225 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud v odůvodnění rovněž dospěl k závěru, že posuzovaná závěť splňuje všechny formální předpoklady a že závěr o pravosti podpisu lze dovodit ze svědecké výpovědi. Krajský soud se rovněž soustředil na pořizovací způsobilost zůstavitele a uvedl, že ani ze znaleckého posudku nelze dovodit jakákoliv omezení.
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018 č. j. 21 Cdo 1994/2018-252 odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Jde-li o tvrzení stěžovatelky, že pravost podpisu nelze nahradit svědeckými výpověďmi, odkázal Nejvyšší soud na ustálenou rozhodovací praxi.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy, kdy zejména popisuje odůvodnění rozsudků okresního soudu a krajského soudu a obsah svých podání, v prvé řadě nesouhlasí s odkazem Nejvyššího soudu na ustálenou rozhodovací praxi, zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013
sp. zn. 21 Cdo 1934/2012. Z tohoto rozhodnutí totiž vyplývá, že u alografní závěti není rozhodující, zda ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, nýbrž že před dvěma svědky prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. V nyní posuzované situaci naopak stěžovatelka upozorňuje na výpověď jednoho ze svědků, který uvedl, že v okamžiku prohlášení zůstavitele byla závěť již podepsaná. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o uplatnění jiného než dovoleného dovolacího důvodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování
a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je
v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem opřený zejména o tvrzení, že i v nyní posuzované věci bylo dovolání přípustné a že Nejvyšší soud odkázal na rozhodovací praxi, která s nyní posuzovanou věcí nijak nesouvisí.
12. Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Současně podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že vymezení přípustnosti dovolání, a výčet dovolacích důvodů jsou otázkami podústavního práva, jehož interpretace a aplikace je výlučně svěřena obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Žádný z těchto závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
13. Z v nyní posuzované věci podaného dovolání vyplývá, že se stěžovatelka soustředila na hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí (srov. bod 1 a 2 argumentace na č. l. 4), a dále tvrdila, že v případě, kdy znalec nebyl schopen určit pravost podpisu na listině, nelze závěr o pravosti nahradit výpověďmi svědků (srov. bod 3 argumentace na č. l. 4). K takto vymezeným důvodům Ústavní soud uvádí, že jsou pouze skutkové povahy a netýkají se právního posouzení věci, proto je závěr Nejvyššího soudu správný. Jde-li o tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí, které s nyní posuzovanou věcí nesouvisí, soustředil se Ústavní soud na odůvodnění a závěry Nejvyššího soudu vyslovené v odkazovaném usnesení ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1934/2012. V něm je uvedeno, že je-li založeno dědické právo na alografní závěti, platí, že taková alografní závěť neodůvodňuje závěr o neplatnosti jen proto, že je v řízení (mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví) sporná samotná pravost vlastnoručního podpisu zůstavitele na závěti. Nejvyšší soud dodal, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí alografní závěti sepsané je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává, na rozdíl od holografní závěti, jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Je proto zřejmé, že i závěry v rozhodnutí, na nějž odkázal Nejvyšší soud, lze použít v nyní posuzované věci, neboť ani zde stěžovatelka nezpochybňovala prohlášení zůstavitele, nýbrž pouze skutečnost, zda závěť v okamžiku tohoto prohlášení již byla podepsaná.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu