ECLI:CZ:US:2019:4.US.3349.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3349/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti R. O., zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1364/20, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 77/2019-140 ze dne 21. 6. 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a dále a) P. G., b) nezletilé P. O. a c) nezletilého R. O., jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Nezletilí vedlejší účastníci (dále jen "nezletilí" či "děti") jsou dvojčata narozená v roce XXXX stěžovateli a vedlejší účastnici a) (dále jen "matka"). Okresním soudem v Ostravě (dále jen "okresní soud") bylo k návrhu matky zahájeno řízení ve věci péče o nezletilé. Rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 12. 2018, č. j. 78 Nc 12047/2018-98, byli nezletilí svěřeni do střídavé péče obou rodičů v poměru 9 dnů u matky a 5 dnů u stěžovatele; současně soud upravil oběma rodičům jejich vyživovací povinnosti. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu tak, že se nezletilí svěřují do péče matky a upravil odpovídajícím způsobem vyživovací povinnost stěžovatele.
2. Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku krajského soudu pro porušení jeho práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Podle přesvědčení stěžovatele krajský soud nerespektoval smysl příslušných zákonných ustanovení, založil-li své rozhodnutí na právním hodnocení věci podle §906 a násl. občanského zákoníku, a přesto spatřoval na straně nezletilých dětí i rodičů několik překážek pro realizaci modelu střídavé péče, který nastavil okresní soud. Krajský soud nedostatečně zohlednil skutečnost, že děti byly ze svého domova - stabilního prostředí - vytrženy jednáním matky proti vůli stěžovatele a nesprávně vyhodnotil emocionální projevy jednoho z dětí, které nelze bez dalšího přičítat špatné adaptaci na změnu prostředí a péči. Krajský soud také nevěnoval pozornost hodnocení, který z rodičů se jakou měrou podílel na jejich vzájemném konfliktu.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak je zjevně neopodstatněná.
4. V minulosti již Ústavní soud mnohokrát judikoval, že právo na soudní ochranu (či tzv. spravedlivý proces) ve smyslu hlavy páté Listiny neznamená právo účastníka řízení na úspěch ve věci. Jeho smyslem je poskytnout oběma stranám rovnocenný prostor k obraně jejich práv, rozhodnout věc nestranně a náležitě vypořádat všechny relevantní okolnosti tak, aby soudní rozhodnutí bylo logické, srozumitelné a přesvědčivé. Dostojí-li tomuto požadavku obecný soud a respektuje-li přitom i další ústavně zaručená práva (zde zejména ochranu rodičovských práv ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny a nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), Ústavní soud do jeho rozhodovací činnosti nezasahuje.
5. K otázce péče o nezletilé se Ústavní soud v minulosti vyjádřil již v řadě případů, a také judikatura ohledně střídavé péče prošla svým vývojem. Stále platí, že na péči o děti mají oba rodiče právo v zásadě stejnou měrou a že zásah do tohoto práva je třeba odůvodnit ochranou jiného dostatečně silného legitimního zájmu, jakým je zejména nejlepší zájem dítěte [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Z toho plyne jasný zákaz paušalizace a s ním spojený příkaz posuzovat okolnosti jednotlivých případů vždy individuálně a s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu konkrétního dítěte. Právo rodiče na péči o dítě stejnou měrou tak nemusí být naplněno jedině jeho svěřením do střídavé péče; lze je zachovat také výlučnou péčí jednoho rodiče s tak širokou úpravou styku s druhým rodičem, jak jen to konkrétní rodinné poměry dovolují [nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477)].
6. Krajský soud v odvolacím řízení všem uvedeným požadavkům dostál. Podle odůvodnění napadeného rozsudku vyšel ze správných skutkových zjištění okresního soudu, jež dále v odvolacím řízení odpovídajícím způsobem doplnil a zhodnotil; dospěl pak k závěru, že střídavá péče v současné době není v nejlepším zájmu nezletilých, přestože děti mají pozitivní vztah k oběma rodičům, a toto své rozhodnutí pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodnil. V tomto směru Ústavní soud neshledal žádné nedostatky.
7. Stěžovatel se snaží především zpochybnit právní hodnocení krajského soudu, na několika místech zdůrazňuje, že matka se s dětmi odstěhovala proti jeho (a případně i jejich) vůli. Tuto skutečnost měl krajský soud zhodnotit nedostatečně, přestože se od ní podle názoru stěžovatele odvíjejí všechny následující konflikty a destabilizace výchovného prostředí dětí. Stěžovatel krajskému soudu například vytýká, že otázku vzdálenosti bydlišť rodičů "nechal zcela bez povšimnutí, naopak jí mimo jiné zdůvodňoval své rozhodnutí o svěření dětí do výlučné péče a nemožnost střídavé péče". Ústavní soud k tomu uvádí, že buď lze soudu vytýkat, že se opomněl s nějakou skutečností vypořádat, nebo lze rozporovat způsob, jakým soud skutečnost zohlednil - obojí zároveň logicky možné není.
8. Z celého podání stěžovatele (viz příklad v předchozím odstavci) vystupuje jeho nesmiřitelnost se skutečností, že matka se s dětmi odstěhovala ze společné domácnosti. Je však třeba mít na zřeteli, že daná situace již nastala a je třeba s ní odpovídajícím způsobem naložit. Přestože rozpad společné domácnosti a odstěhování jednoho z rodičů se společnými dětmi není žádoucí, je pro děti stresující a vytváří konfliktní prostředí, žádnému rodiči nemůže soud takové jednání zakázat jen proto, aby (nefunkční) rodina zůstala pohromadě. V řízení o svěření dětí do péče po rozpadu rodiny hodnotí soud výchovné předpoklady obou rodičů, podpůrně i důvody, jež vedly k výběru nového bydliště z hlediska jeho vzdálenosti, jsou-li v daném případě relevantní. Podle konkrétních okolností pak soud učiní závěr o nejvhodnější variantě péče o konkrétní dítě. Stejným způsobem postupoval i krajský soud v posuzované věci. Sám v odůvodnění rozsudku uvedl, že volba, kterého z rodičů pro svěření dětí do výlučné péče po přesvědčivě odůvodněném vyloučení střídavé péče, nebyla snadná (zejména body 37-39 rozsudku). Skutečnost, že se nyní s ohledem na věk dětí a absenci racionální komunikace mezi rodiči přiklonil k výlučné péči matky, neznamená, že v budoucnu tomu nemůže být jinak.
9. Opakované výtky stěžovatele vůči rozhodnutí matky odstěhovat se s dětmi proto Ústavní soud nepovažuje za konstruktivní a věci prospěšné, neboť je v nejlepším zájmu dětí především třeba zajistit jim stabilní výchovné prostředí a psychickou pohodu. Ústavní soud se za daných okolností ztotožňuje se závěrem krajského soudu, podle kterého předpoklad okresního soudu, že stanovením střídavé péče se komunikace rodičů v zájmu nezletilých zlepší, nebyl skutkově ničím podložen, a co je ještě důležitější, v mezidobí do vydání napadeného rozsudku se v praxi nepotvrdil. Svým závěrem krajský soud nikterak nezpochybnil schopnosti a možnosti stěžovatele poskytnout dětem řádnou péči a nemíní tak činit ani Ústavní soud. Krajský soud stěžovateli podrobně vyložil, z jakých důvodů není v současné době model střídavé péče vhodný.
10. V takové situaci zároveň platí, že vzájemný styk nepečujícího rodiče s dětmi musí být umožněn v co nejširší míře (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17). Krajský soud jako soud odvolací napadeným rozsudkem styk stěžovatele s nezletilými s odkazem na své postavení přezkumné instance neupravil a odkázal rodiče především k mimosoudnímu nalezení optimální rovnováhy sledující především zájem dětí, teprve poté k podání návrhu u příslušného okresního soudu.
11. Nyní bude tedy na stěžovateli a vedlejší účastnici a) jako na rodičích společných dětí, jak se k nastalé situaci postaví; zda každý z nich v zájmu dětí částečně upozadí své potřeby a představy a vyvinou skutečnou snahu k nalezení fungujícího kompromisu, ať už vlastními silami či za asistence odborníků. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou; nedojdou-li dohody, vždy bude jeden z nich nespokojen, bude se cítit ukřivděn a bude pokračovat v řízení podáváním dalších návrhů, čímž se opět vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na děti.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu