ECLI:CZ:US:2019:4.US.336.19.1
sp. zn. IV. ÚS 336/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. N., zastoupené JUDr. Martinem Sochorem, advokátem, sídlem Veletržní 10, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2018 sp. zn. 43 Nt 2906/2018 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 5. oddělení obecné kriminality ze dne 22. listopadu 2018 č. j. KRPA-104057-56/TČ-2018-001175-1-DOS, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 5. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oboru obecné kriminality, 5. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč, neboť odmítla dne 16. 11. 2018 vypovídat jako svědek, aniž by k tomu měla zákonný důvod. Stěžovatelka byla policejním orgánem poučena, že samotné užívání drog není trestným činem a výpovědí o této skutečnosti se stěžovatelka nevystavuje hrozbě trestního stíhání. Přítomen byl zároveň její právní zástupce. Stěžovatelka tedy neměla žádný důvod odepřít svědeckou výpověď. S vysokou pravděpodobností tak učinila proto, aby chránila svého dodavatele kokainu. Výši pořádkové pokuty odvodil policejní orgán od skutečnosti, že stěžovatelka je pracující osobou. V dané trestní věci již přitom stěžovatelka vypovídala dne 27. 3. 2018, o čemž byl sepsán úřední záznam. V rámci této výpovědi uvedla popis pachatele stíhaného jednání (drogová kriminalita), jeho křestní jméno, místo, čas a samotný průběh jednání.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, o které rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") tak, že zrušil usnesení policejního orgánu a sám uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 12 000 Kč. Ztotožnil se se závěrem policejního orgánu, že odepření výpovědi s pouhým odkazem na zákonné ustanovení nestačí, zvláště když byla stěžovatelka upozorněna, že její jednání, popsané již v úředním záznamu, není předmětem trestního řízení. Její jednání tak označil soud za účelové a bezdůvodné, respektive sledující zřejmě jiný důvod, než sleduje ustanovení §100 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Ke snížení pokuty soud přistoupil s ohledem na probíhající insolvenční řízení vedené na majetek stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvádí, že měla vypovídat k okolnostem, za kterých jí měla být poskytnuta droga, avšak policejní orgán jí nekladl žádné otázky směřující k uvedení důvodů odepření výpovědi. Stěžovatelka uvádí, že má-li policejní orgán za to, že obviněný poskytovatel drogy spáchal trestný čin, může být stíhána za jeho nepřekažení podle §367 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Z toho důvodu měla stěžovatelka právo odepřít svědeckou výpověď. Policejní orgán ani obvodní soud žádné důvody odepření výpovědi nezjišťovaly a uváděly v tomto směru pouze spekulace. Další porušení svých práv spatřuje stěžovatelka v tom, že jí policejní orgán neposkytl kopii usnesení o zahájení trestního stíhání, jímž v napadeném usnesení argumentuje. Tato listina je tedy důkazem v řízení o pořádkové pokutě a měla by být stěžovatelce k dispozici. Za ústavněprávní vadu považuje stěžovatelka i výši pokuty. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti, jímž je porušení stěžovatelčiných ústavních práv, je dle Ústavního soudu podstatnou ta skutečnost, že klíčovou námitku o hrozbě trestního stíhání pro nepřekažení trestného činu stěžovatelka vůbec neuplatnila ve stížnosti, o níž rozhodoval obvodní soud. Podle znění protokolu, jehož obsah stěžovatelka rovněž nerozporovala, pak tuto námitku neuplatnila ani u policejního orgánu. Vznese-li takovou námitku až v řízení o ústavní stížnosti, dovozuje Ústavní soud zásadně její faktickou nepřípustnost pro rozpor se zásadou subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud totiž obvykle nemůže vytknout orgánům veřejné moci nedostatečné vypořádání se se skutečností, s níž nebyly tyto orgány účastníky konfrontovány. A jsou to primárně obecné soudy, které jsou odpovědné za ochranu základních práv a svobod (srov. čl. 4 Ústavy). Důvodnost stěžovatelkou předložené konstrukce hrozby trestního stíhání nemůže v první řadě posuzovat Ústavní soud, ale orgány činné v trestním řízení. Poučil-li policejní orgán stěžovatelku o podmínkách odepření svědecké výpovědi, což dle protokolu učinil, je na ní, aby využití svého ústavního práva, jež představuje výjimku z obecné povinnosti vypovídat, řádně odůvodnila. To však dle vlastních slov před policejním orgánem neučinila a především tak dle odůvodnění stížnosti proti usnesení policejního orgánu neučinila ani před obvodním soudem. V tomto směru tedy napadená rozhodnutí obstojí.
8. Brojí-li stěžovatelka proti postupu policejního orgánu, jímž jí nebyla vydána kopie usnesení o zahájení trestního stíhání, pak ani tuto námitku stěžovatelka neuplatnila ve stížnosti (pouze uvedla, že žádá po dozorujícím státním zástupci kopii usnesení), a především se poté, co jí byla kopie odmítnuta, neobrátila na dozorujícího státního zástupce, aby přezkoumal postup policejního orgánu. I tato námitka je tedy nepřípustná [viz např. nález ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13 (N 28/72 SbNU 325); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Konečně, výše uložené pokuty odpovídá zákonným kritériím, v řízení o ní byly zváženy všechny uplatněné námitky (i v tomto směru stěžovatelka uvedla některé námitky až v ústavní stížnosti), pokuta byla dokonce ve prospěch stěžovatelky moderována a není úkolem Ústavního soudu nahrazovat jejich po právu učiněný závěr svým vlastním.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný (k tomu sub 7 a 8) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný (sub 9).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu