ECLI:CZ:US:2019:4.US.3431.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3431/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2018, č. j. 33 Cdo 3603/2017-267, Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2017, č. j. 69 Co 427/2016-131, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. června 2016, č. j. 41 C 194/2015-60, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České advokátní komory se sídlem v Praze 1, Národní třída 118/16, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též "nalézací soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele, kterou se proti vedlejší účastnici domáhal, aby mu umožnila slib podle §5 odst. 1 písm. j) zák. o advokacii a zapsala jej do seznamu advokátů České advokátní komory (dále jen "ČAK"). Nalézací soud se ztotožnil se závěrem ČAK, že stěžovatel nesplňuje pro zápis do seznamu advokátů předpoklad bezúhonnosti, neboť byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011,
sp. zn. 89 T 173/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 3 To 67/2012, uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 25 měsíců s podmíněným odkladem na 40 měsíců a peněžitému trestu.
Nalézací soud zejména dospěl k závěru, že pojem bezúhonnosti ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii je nutno vykládat šířeji než toliko jako beztrestnost, jíž se rozumí stav, kdy se na určitou osobu hledí jako by nebyla odsouzena. Výklad pojmu bezúhonnosti z pohledu trestního práva se jeví nalézacímu soudu jako neopodstatněně restriktivní; uvedený pojem ve smyslu dotčeného ustanovení zákona o advokacii je třeba vykládat jako bezúhonnost stavovskou, a protože dané kritérium stěžovatel nesplňuje, byly zde důvody pro nezapsání do seznamu advokátů. Nalézací soud dále konstatuje, že stěžovatel žije od doby jeho odsouzení řádným životem a není na místě závěr, že by mu bez dalšího v důsledku odsouzení měl být provždy zapovězen výkon advokacie, což připouští i ČAK. Zároveň se soud ztotožňuje se závěrem ČAK, že doba, po níž je nutno po žalobci žádat, aby svým řádným životem dal záruku, že bude v případě své opětovné advokátní činnosti vykonávat ji v souladu se zákonnými i stavovskými předpisy, je třeba uvažovat dobu v trvání 5 let - z tohoto pohledu je žaloba stěžovatele předčasná.
Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") potvrdil výše uvedený rozsudek soudu nalézacího, s jehož závěry se zcela ztotožnil. Následně se věcí zabýval meritorně též Nejvyšší soud, který ve výroku uvedeným rozsudkem dovolání stěžovatele proti odvolacímu soudu částečně zamítl a částečně odmítl. Dovolání stěžovatele tedy nebylo odmítnuto jen z procesních důvodů a dovolací soud se zabýval meritem souzené věci.
Proti všem uvedeným rozsudkům se brání stěžovatel včas podanou ústavní stížností, řádně zastoupen advokátem. Stěžovatel opakuje své argumenty, které již uplatnil před obecnými soudy všech stupňů, zdůrazňuje, že v zákoně o advokacii není uvedeno, že by pojem bezúhonnosti bylo možné vykládat šířeji než podle trestního práva, že v důsledku zahlazení odsouzení je třeba na něj v současné době pohlížet, jako by nikdy odsouzen nebyl a že jeho nezapsání do seznamu advokátů znamená v podstatě další trest za jeden skutek, za který již byl odsouzen a osvědčil se navíc ve zkušební době. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Soudy všech stupňů se věcí důkladně zabývaly, veškeré námitky stěžovatele odpovídajícím způsobem vypořádaly, svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a vysvětlily, proč není v současné době možné na stěžovatele pohlížet jako na bezúhonného pro účely zápisu do seznamu advokátů vedeného ČAK. Je třeba zdůraznit, že věcí se meritorně zabýval i Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele zamítl (neodmítl je), a také, že před obecnými soudy všech stupňů se požadavkem stěžovatele zabývala podrobně i stavovská komora.
Žádost stěžovatele o opětovný zápis do seznamu advokátů byla tedy podrobena přezkumu opakovaně, v několika instancích, a Ústavní soud neshledal jediný důvod, pro který by měl do nezávislého rozhodování obecných soudů zasahovat a plnit roli další přezkumné instance, která mu nenáleží. Všechna rozhodnutí, na něž lze pro stručnost odkázat, jsou přesvědčivě odůvodněna a Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní deficity, pro které by měl napadená rozhodnutí rušit. Stěžovatel jen vyjadřuje svoji nespokojenost s výsledkem řízení před ČAK a následně před obecnými soudy a jeho stížnost je pouhou polemikou s napadenými rozhodnutími. Tzv. právo na spravedlivý proces nezaručuje právo na výsledek řízení podle účastníka, ale "jen" právo na projednání a rozhodnutí věci podle procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu