ECLI:CZ:US:2019:4.US.3484.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3484/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Špaka, zastoupeného JUDr. Michalem Kalenským, advokátem, sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. října 2018 sp. zn. 3 UL 30/2018, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho "právo na legitimní očekávání" podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud o projednání podané ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti.
2. Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl stěžovatelův návrh, aby Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla ve věci sp. zn. 20 Co 277/2018 určena lhůta k vydání rozhodnutí o odvolání ze dne 27. 6. 2018, podaného Mgr. Richardem Langem jako oprávněným v exekuční věci vedené u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 103 EXE 810/2018, kterého se stěžovatel účastní jako povinný, a dále rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedené odvolání směřovalo proti usnesení městského soudu ze dne 4. 6. 2018 č. j. 103 EXE 810/2018-14, kterým byla podle §55 odst. 5 exekučního řádu zastavena exekuce, a to z důvodu podle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu. Vrchní soud dospěl k závěru, že v daném řízení nedochází k žádným, natož pak neodůvodněným průtahům, neboť věc napadla dne 17. 8. 2018 a již dne 18. 9. 2018 podal stěžovatel návrh na určení lhůty, a to i přesto, že s ním krajský soud komunikoval a termín možného rozhodnutí mu sdělil. Dále vrchní soud uvedl, že institut upravený v §174a zákona o soudech a soudcích neslouží k přezkumu správnosti dříve vydaných rozhodnutí, a tudíž nelze případnou jejich nesprávnost použít jako důvod pro přednostní vyřízení věci.
II.
Stěžovatelova argumentace
3. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje průběh exekučního řízení a poukazuje na problémy, které mu toto řízení působí. Dále uvedl, že dne 4. 9. 2018 požádal krajský soud, aby rozhodl bezodkladně, protože mu současný stav působí zásadní majetkovou i nemajetkovou újmu, tento soud mu však sdělil, že má velké množství stejně náročných případů a že jeho věc nemůže projednat přednostně, protože rozhoduje o podaných odvoláních podle data, kdy mu byla předložena, a že o odvolání oprávněného bude pravděpodobně rozhodnuto ve druhém čtvrtletí roku 2019. Podal proto ke krajskému soudu návrh na určení lhůty, ve kterém upozornil, že se nachází v nezákonné exekuci, k níž došlo pouze chybou městského soudu, který na elektronickém platebním rozkazu vyznačil doložku právní moci, a tudíž za těchto okolností průtahy řízení nastaly. Krajský soud mu však pouze sdělil, že návrh neshledal důvodným a že jej předložil vrchnímu soudu.
4. Ve vztahu k závěrům vrchního soudu stěžovatel zdůrazňuje, že je třeba průtahy posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem a že přetížeností soudů nelze průtahy řízení ospravedlnit. Současně upozornil, že předpokládal, že soudy budou mít zájem nezákonný stav napravit obratem, tj. přednostně, a (znovu) poukázal na závažné dopady, které dané řízení má, tedy že trpí jeho dobrá pověst, resp. že se každým dnem zvětšuje možnost ztráty zaměstnání, neboť působí jako generální ředitel a člen představenstva, a že v důsledku toho trpí stresem, úzkostí a nespavostí, a že dochází k problémům s převodem nemovitostí. Vrchnímu soudu v této souvislosti vytkl, že se nevypořádal s jeho argumentací a že měl dojít k závěru, že není-li pochybení městského soudu napraveno obratem, jde o průtahy řízení. Uvedený soud tedy nezohlednil veškeré skutečnosti, tj. pochybení městského soudu a závažnost řízení pro jeho osobu, resp. nedokázal konkrétní okolnosti případu vyhodnotit ústavně souladně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici v dané věci neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelova ústavní stížnost spočívá na námitce, že se vrchní soud nezabýval konkrétními okolnostmi dané věci, přičemž poukazuje na pochybení, kterého se měl dopustit městský soud, když údajně nesprávně opatřil elektronický platební rozkaz doložkou právní moci, v důsledku čehož má být exekuce nezákonná, a na to, že dané exekuční řízení má zásadní negativní dopady na jeho osobu. Z napadeného usnesení se však podává, že vrchní soud se podstatnými okolnostmi zabýval. Zkoumal, zda došlo v odvolacím řízení k průtahům, ovšem vzhledem k tomu, že stěžovatel svůj návrh podal po jednom měsíci, co věc "napadla" ke krajskému soudu, tuto možnost odmítl, současně se náležitě vypořádal s argumentem, že exekuce je vedena nezákonně, neboť přiléhavě vysvětlil, že není oprávněn v řízení o určení lhůty zákonnost dříve vydaných rozhodnutí posuzovat, a tudíž že se tímto tvrzením nemůže zabývat věcně.
9. Vzhledem k tomu "zbývá" stěžovatelovo tvrzení o tom, že dané řízení tím, že (vůbec) probíhá, mu působí nebo může způsobit značnou újmu, ovšem ani v tomto ohledu nejde o argument, na jehož základě by bylo možné dospět k závěru o protiústavnosti napadeného usnesení. Zde je třeba vzít v úvahu, že argumentaci negativními dopady probíhajícího exekučního řízení na svou osobu může prakticky vznášet každý povinný a že případné "upřednostnění" některého z nich by vedlo k porušení rovnosti účastníků soudního řízení, která se projevuje v tom, že obecné soudy projednávají věci zásadně v tom pořadí, v jakém k nim došly.
10. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu