ECLI:CZ:US:2019:4.US.3531.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3531/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. K., zastoupeného JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou, sídlem Hlavní třída 904/8, Šumperk, 2. nezletilého L. K. a 3. nezletilého M. K., v soudním řízení zastoupených městem Litovel, sídlem nám. Přemysla Otakara 778, Litovel, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. října 2019 sp. zn. 38 Nc 63/2017, za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a B. L., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelé proti výroku II rubrikovaného rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), kterým bylo dle tvrzení stěžovatelů zasaženo do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. l, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 16, čl. 18 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelé dále žádají o přednostní projednání ústavní stížnosti, a současně navrhují, aby Ústavní soud vydal usnesení, kterým rozhodne, že vykonatelnost výroku II napadeného rozsudku dle protokolu o vyhlášení na č. l. 760 spisu se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, a aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti na dobu do uplynutí lhůty dvou měsíců po pravomocném skončení věci před obecnými soudy, neboť bude probíhat odvolací řízení, jehož výsledek bude podstatný pro rozhodnutí Ústavního soudu o této stížnosti, doplněné ve lhůtě 2 měsíců po doručení rozsudku odvolacího soudu prvnímu stěžovateli (dále též "otec").
2. Okresní soud napadeným rozsudkem, tak jak vyplývá z protokolu o vyhlášení (jelikož stěžovatelé nepřipojili k ústavní stížnosti kopii napadeného rozsudku), výrokem I svěřil druhého a třetího stěžovatele (dále též "nezletilí") do péče vedlejší účastnice (dále též "matka"). Výrokem II okresní soud rozhodl, že otec je povinen přispívat na výživu každého nezletilého po částce 5 000 Kč měsíčně s účinností od 6. 11. 2017, přičemž nedoplatek výživného za období od 6. 11. 2017 do 31. 10. 2019 ve výši 101 417 Kč za každého nezletilého, jakož i výživné pro oba nezletilé dospělé do konce měsíce, v němž toto rozhodnutí bude otci doručeno, je otec povinen zaplatit k rukám matky ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto rozhodnutí otci; běžné měsíční výživné je otec povinen platit k rukám matky vždy do každého prvého dne v měsíci předem. Výrokem III pak okresní soud stanovil styk otce s nezletilými a výroky IV a V rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud poučil účastníky, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, které se podává do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí, a to prostřednictvím okresního soudu ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"). Z protokolu o vyhlášení rozsudku vyplývá, že si otec ponechal lhůtu pro podání odvolání.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že ústavní stížnost je přípustná. Důvodem "předčasnosti" stížnosti proti rozhodnutí prvoinstančního soudu je skutečnost, že faktické právní důsledky jsou shodné jako v případě pravomocného rozhodnutí, tedy jde o rozhodnutí vykonatelné a bez možnosti korekce rozhodnutí. Z hlediska faktického jsou vyčerpány prostředky nápravy, které stěžovatelům zákon poskytuje, neboť odvolání není účinným prostředkem, jelikož zásah odvolacího soudu by přišel pozdě. I v případě, že by Ústavní soud trval na vyčerpání odvolání proti rozsudku, ačkoliv to by na faktickém stavu majetkové újmy prvního stěžovatele úhradou přemrštěného dlužného výživného a újmy nezletilých na právu na zajištění životní úrovně nezbytné pro jejich vývoj pro dobu péče stěžovatele vůbec nic nemohlo změnit, stěžovatelé přesto žádají, aby Ústavní soud neodmítal přijetí stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když tvrdí, že takováto praxe, kdy je povinnému, který se o děti starat chce, zamezeno o děti pečovat, k tomu je mu uloženo neúměrné výživné a dopravné přesahující jeho příjem, a uloženo bez možnosti korekce okamžitě uhradit nezaviněný a nedůvodný dluh, vede do neřešitelných situací jednoho z rodičů, což je nepochybné v protikladu se skutečným zájmem dětí, což odůvodňuje přesah jejich stížnosti nad pouhé jejich zájmy.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelé podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Na základě toho, co bylo shora uvedeno, pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu v prvním stupni, proti kterému je možno podat odvolání.
6. Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovatelům poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku.
7. V nyní posuzované věci je možno se proti rozsudku okresního soudu odvolat ke krajskému soudu, o čemž byli stěžovatelé řádně poučeni. Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelů nepřípustná. Ústavní soud zdůrazňuje, že vzhledem k tomuto závěru se vůbec nezaobíral otázkou, zda prvý stěžovatel mohl podat ústavní stížnost za druhého a třetího stěžovatele, resp. tím, aby druhému a třetímu stěžovateli jmenoval opatrovníka v řízení před Ústavním soudem, jelikož by se jednalo vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti o úkony nadbytečné a nehospodárné.
IV.
Závěr
8. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelů (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno, a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
9. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh, který je nepřípustný. Stejný osud pak nutně musel potkat též ostatní návrhy s ústavní stížnosti spojené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj