ECLI:CZ:US:2019:4.US.3542.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3542/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Tomka, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Biskoupky 33, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2485/2019-156 ze dne 3. 9. 2019, Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 107/2018-85 ze dne 18. 1. 2019 a Okresního soudu Brno-venkov č. j. 22 Nc 6066/2007-42 ze dne 25. 1. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Miluše Vlachové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti stěžovateli (povinnému) je vedena exekuce k vymožení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 203 053,20 Kč s příslušenstvím. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že doplněný návrh stěžovatele rovněž zamítl. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
2. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4, 90 a 95 Ústavy. Stěžovatel nekonkretizuje, jakým způsobem byla práva chráněná uvedenými články v jeho případě porušena; kromě obsáhlé citace judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu lze z podání stěžovatele vyčíst pouze jeho nesouhlas s výkladem §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ze strany obecných soudů. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho majetkové poměry a jejich budoucí vývoj zakládají důvod pro zastavení exekuce podle uvedeného ustanovení.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti; může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od jeho přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
4. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že dosud nebyla ověřena tvrzení stěžovatele o jeho nemajetnosti a jeho návrh je předčasný. Po propuštění stěžovatele z výkonu trestu byl soudní exekutorkou vydán exekuční příkaz srážkou z důchodu, který zatím není neproveditelný; podmínky §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. okresní soud v době svého rozhodování nepovažoval za splněné.
5. Krajský soud ověřil ze zprávy České správy sociálního zabezpečení, že z důchodu stěžovatele jsou prováděny srážky, byť zatím k uspokojení jiné pohledávky s lepším pořadím. Potvrdil tak jako správný závěr okresního soudu, že stěžovatel dosud disponuje exekucí postižitelným majetkem, a není proto důvod zastavit exekuci podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Stěžovatelem předkládané prognózy budoucí úspěšnosti exekuce nejsou relevantní, neboť soud nemůže své rozhodnutí stavět na nejistých skutečnostech, které mají nastat v budoucnu.
6. Nejvyšší soud neshledal ve výkladu §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. okresním a krajským soudem z hlediska vlastní ustálené judikatury žádné nedostatky. Pro aktivaci uvedeného ustanovení je na straně povinného vyžadována existence skutečností působících na vymahatelnost pohledávky intenzivně a v podstatné míře, které u stěžovatele dány nejsou.
7. Ústavní soud na základě uvedeného shledává, že závěry obecných soudů jsou logické, srozumitelné a dostatečně odůvodněné. Jak správně uvedl Nejvyšší soud, přirozeným vyústěním exekuce je její provedení, nikoli zastavení bez plného uspokojení oprávněného. Míra ochrany povinného (zde stěžovatele) je tak přirozeně limitována tím, že dobrovolně nesplnil povinnost soudem uloženou; na předestřeném výkladu podústavního práva nespatřuje Ústavní soud nic protiústavního. Právní stát musí být založen na důvěře občanů v právo, aby byl funkční. Aby práva "šla", tj. aby byl jejich výkon efektivní a vzbuzoval důvěru, musí být účinně vymahatelná.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu