ECLI:CZ:US:2019:4.US.3551.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3551/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. et Ing. Radka Vanky, Ph.D., zastoupeného JUDr. Ing. Evou Danielou Cvik, Ph.D. et Ph.D. advokátkou sídlem Bulharská 588/1, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 2 As 401/2017-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, stěžovatel se coby příslušník celní správy, který se ucházel o konkrétní služební místo u policie a byl podle svého přesvědčení nezákonně vyřazen z výběrového řízení, uplatnil u celní správy peněžitý nárok ve formě ušlého služebního příjmu příslušejícího k pozici, o niž usiloval. Rozhodnutím ředitele Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též "správní orgán prvního stupně") ze dne 26. 2. 2015 č. j. 4514/2015-900000-405.7, nebylo uvedené žádosti stěžovatele o přiznání nároku vyhověno a následné odvolání stěžovatele bylo zamítnuto rozhodnutím generálního ředitele Generálního ředitelství cel (dále též "správní orgán druhého stupně") ze dne 19. 5. 2015 č. j. 18753-5/2015-900000-302. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2017 č. j. 3 Ad 10/2015-91 žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně zamítl jako nedůvodnou a Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem následně podanou kasační stížnost stěžovatele zamítl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že správní orgán druhého stupně, pokud dospěl k závěru, že žádný ze služebních funkcionářů celní správy není oprávněn rozhodnout o žádosti stěžovatele, měl podle §175 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a ve smyslu §12 správního řádu žádost stěžovatele postoupit služebnímu funkcionáři Policie České republiky. Proto rozhodnutí, které namísto uvedeného postupu správní orgán druhého stupně vydal, je nicotné. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 728/01, podle kterého musí soud k nicotnosti správního aktu přihlédnout z moci úřední. Porušení svých ústavně garantovaných práv spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší správní soud nerespektoval uvedený právní názor vyjádřený v judikatuře Ústavního soudu, když nepřihlédl k nicotnosti rozhodnutí správního orgánu druhého i prvního stupně a v důsledku toho stěžovateli neposkytl soudní ochranu.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak tomu je i v posuzované věci.
Ústavní soud musí přisvědčit stěžovateli v tom, že Nejvyšší správní soud se musel z úřední povinnosti (ex offo) v rámci řízení o kasační stížnosti stěžovatele zabývat rovněž tím, zda není správní žalobou napadené rozhodnutí druhostupňového správního orgánu nicotné. Uvedené vyplývá přímo z §109 odst. 4 s. ř. s., podle kterého vázanost Nejvyššího správního soudu důvody kasační stížnosti neplatí mimo jiné v případech, kdy je přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud uvedené povinnosti zjevně dostál a otázkou nicotnosti se zabýval, neboť v odůvodnění napadeného rozsudku jednak výslovně uvedl, že zkoumal "zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal (bod č. 8. odůvodnění napadeného rozsudku), a jednak konstatoval, že "napadené rozhodnutí by teoreticky mohlo ´padnout´ pouze v případě shledání těžké vady, spíše na úrovni nicotnosti (...), neboť běžná procesní pochybení (...) by v žádném případě nemohla mít vliv na výsledek správního řízení (bod č. 16 odůvodnění napadeného rozsudku).
Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti - že pokud nebyl druhostupňový správní orgán oprávněn rozhodnout o jeho žádosti, je správní rozhodnutí druhostupňového správního orgánu nicotné - je tak vyjádření nesouhlasu stěžovatele s tím, k jakému závěru v otázce nicotnosti správního rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl. Jak v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, o podané žádosti stěžovatele muselo být orgány celní správy rozhodnuto, a to při zachování všech stěžovatelových procesních práv, včetně práva využít opravných prostředků. Přitom orgány celní správy obou stupňů dospěly "toliko" k závěru, že ze zmařeného výběrového řízení u policie nevznikl žádný odpovědnostní vztah mezi stěžovatelem a celní správou (body 13. a 15. odůvodnění napadeného rozsudku). Z uvedeného vyplývá, že k takovému závěru byly podle Nejvyššího správního soudu orgány celní správy oprávněné, resp. k vedení daného správního řízení příslušné. Ústavní soud na tomto názoru Nejvyššího správního soudu neshledává nic neústavního.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu