ECLI:CZ:US:2019:4.US.3572.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3572/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Libuše a Václava Simmerových, zastoupených Mgr. Lenkou Šebestovou, advokátkou se sídlem Podhorská 3, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, č. j. 29 Co 128/2015-87, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 9. 2014, č. j. 18 C 233/2011-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní stížnost podali stěžovatelé bez zákonem požadovaného zastoupení advokátem. Tento nedostatek odstranili až dne 8. 3. 2019. Teprve pak mohl Ústavní soud konstatovat, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 domáhali na žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 10.100 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody způsobené jim Okresním soudem v Liberci a Krajským soudem v Ústí nad Labem v souvislosti s projednáváním žaloby proti Pavlu Janouškovi.
Stěžovatelé mají ve stručnosti za to, že obecné soudy nesprávně posoudily, co je a není nesprávným úředním postupem. Stěžovatelé byli poškozeni vydáním rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků, které bylo sice procesního charakteru, ale mělo za následek, že se stěžovatelé nemohli v řízení u Okresního soudu v Liberci domoci rozhodnutí, jímž by soudy ochránily jejich majetková práva. Stěžovatelé jsou toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozsudky obecných soudů došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000 Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků řízení, mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu