ECLI:CZ:US:2019:4.US.3591.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3591/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Šípa, zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem, sídlem Šumavská 1048/21, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2018 č. j. 5 As 123/2017-37, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl rozhodnutím Městského úřadu Otrokovice ze dne 13. 10. 2014 č. j. DOP/44982/2014/ZJU uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), kterého se měl dopustit překročením maximální povolené rychlosti v obci Spytihněv o 11 km/h, čímž měl porušit §18 odst. 4 zákona o silničním provozu. O vině stěžovatele bylo rozhodnuto na základě fotografie pořízené posádkou policejního vozidla při provádění kontroly dodržování rychlosti a výpovědi zasahujících policistů. Dále byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť při silniční kontrole u sebe neměl řidičský průkaz, čímž měl porušit §6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 2 000 Kč.
3. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke Krajskému úřadu Zlínského kraje, který rozhodnutím ze dne 19. 2. 2015 č. j. KUZL-74565/2014 sp. zn. KUSP-74665/2014/DOP/Ků rozhodl o změně výroku II napadeného rozhodnutí, kterým nově rozhodl, že stěžovatel porušil §6 odst. 12 zákona o silničním provozu. Ve zbytku pak Krajský úřad Zlínského kraje napadené rozhodnutí potvrdil.
4. Proti výše uvedenému rozhodnutí brojil stěžovatel správní žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který tuto žalobu svým rozsudkem ze dne 1. 3. 2017 č. j. 41 A 27/2015-89 zamítl jako nedůvodnou. Soud se zabýval tvrzením, že žalovaný při svém rozhodování vycházel z podkladů, se kterými se stěžovatel nemohl seznámit. Soud zde konstatoval, že stěžovatel nijak blíže nespecifikoval, o jaké podklady mělo jít. Nicméně krajský soud uznal, že se žalovaný dopustil pochybení, když uvedl, že stěžovatel byl dne 27. 6. 2014 kontrolován hlídkou Policie České republiky, neboť z této skutečnosti vycházel, ačkoli pro ni není podklad ve správním spise. Soud však naznal, že uvedená okolnost neměla vliv na rozhodnutí žalovaného, neboť sám stěžovatel správnímu orgánu sdělil, že se uvedeného dne na území České republiky zdržoval.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. V jeho odůvodnění poukázal mimo jiné na to, že stěžovatel nijak neprokázal svá tvrzení ohledně postupu správních úřadů při prokazování dopravního přestupku a pochybení v samotném správním řízení a že pochybení správního orgánu nemohlo mít vzhledem ke všem okolnostem vliv na meritorní rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všem známým skutečnostem, podle nichž správní orgány postupovaly. Některé informace a podklady nutné k vydání rozhodnutí - jde o tvrzenou skutečnost, že stěžovatel byl kontrolován v Praze hlídkou Policie České republiky - totiž nebyly součástí spisové dokumentace, ačkoli podle názoru stěžovatele bezpochyby souvisely s přestupkovým řízením. Tato část spisové dokumentace byla dle tvrzení stěžovatele záměrně utajena i poté, co se stěžovatel se spisovou dokumentací seznámil, ačkoli správní orgán označil takto předloženou spisovou dokumentaci za úplnou. Stěžovatel svoji argumentaci zakládá také na části napadeného rozsudku, ve které soud sám přiznal, že některé skutečnosti ve spisovém materiálu absentují. Dle stěžovatele má obviněný výsadní právo vyjádřit se ke všem získaným podkladům. Stěžovatel také považuje jednání správního orgánu, spočívající v úkolování ozbrojených složek České republiky, vzhledem k banalitě jeho projednávaného přestupku za zcela nepřiměřené, což je umocňováno i snahou správního orgánu toto jednání zatajit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Dále je třeba zdůraznit, že Ústavní soud přezkoumává vždy řízení předcházející podání ústavní stížnosti jako celek. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti tak nemůže být dílčí pochybení jednoho z rozhodujících orgánů, napraví-li v konečném výsledku řízení jeho vadný postup orgán jiný. A právě k takové situaci dle Ústavního soudu došlo v dané věci.
11. Jak již Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, smyslem §36 odst. 3 správního řádu je dát účastníku možnost se poté, co dojde k ukončení shromažďování důkazů, na jejichž základě má být následně vydáno rozhodnutí, vyjádřit k těmto podkladům i způsobu jejich získání. Účastník správního řízení může proti těmto podkladům vznášet výhrady a činit vůči správnímu orgánu další návrhy. Všechny výše uvedené skutečnosti mají přitom směřovat k tomu, aby rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno na základě zjištěného skutkového stavu, který nevzbuzuje důvodné pochybnosti.
12. Krajský soud i Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčily, že odvolací správní orgán věděl o kontrole stěžovatele policejní hlídkou, která se odehrála dne 27. 6. 2014 v Praze v 17.23 hod., a že o této skutečnosti není ve spisové dokumentaci žádný záznam či podklad. Nicméně jak uvedl v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud: "...je nutné uvedené dílčí pochybení posoudit v kontextu všech úvah a závěrů žalovaného ve vztahu k posouzení důvodnosti omluvy stěžovatele z ústního jednání v řízení před správním orgánem I. stupně." Obdobný názor zaujal i krajský soud, který uvedl, že dané pochybení se nijak nepromítlo do meritorního rozhodnutí a stěžovatel sám svou přítomnost v České republice doznal, když předtím omlouval svou neúčast na jednání správního orgánu pobyty v zahraničí. Nedostatečnost stěžovatelovy omluvy z ústního jednání před správním orgánem tak byla oprávněně shledána nedůvodnou a tento závěr byl podrobně zdůvodněn. Stěžovatel totiž nijak nespecifikoval důvod, který by mu bránil v účasti na tomto ústním jednání. Na tomto závěru, který ani stěžovatel nerozporuje, nemůže nic změnit ani případný nesprávný postup správního orgánu a policie při "pátrání" po stěžovateli. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu, jakož i napadeného rozsudku. Procesní pochybení správního orgánu tedy napravily správní soudy, které stěžovatelovým ústavním právům poskytly dostatečnou ochranu, a není tedy žádný důvod rušit napadené rozhodnutí. Totéž se týká námitky stěžovatele vůči důkladnosti, s jakou se správní úřady vypořádaly s jeho vynalézavou obranou v řízení o předmětném přestupku (podle jeho prohlášení v průběhu řízení je to jeho zábava), neboť to odpovídá množství námitek, které stěžovatel v řízení uplatňoval.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu