ECLI:CZ:US:2019:4.US.3602.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3602/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Prokopa, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 113/2017-29 ze dne 31. srpna 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Žatci (dále jen "správce daně"), rozhodnutími č. j. 268539/14/2515-05301-506235 a č. j. 269267/14/2515-05301-506235 ze dne 29. ledna 2014 sdělil stěžovateli předpis penále za prodlení úhrady daňových povinností na dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 3 493 636 Kč a za zdaňovací období roku 2005 ve výši 3 853 519 Kč. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutími č. j. 25436/14/5000-14104-711507 a č. j. 25438/14/5000-14104-711507 ze dne 25. září 2014 zamítlo stěžovatelovo odvolání a potvrdilo platební výměry správce daně.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutím vedlejšího účastníka jako nedůvodnou rozsudkem č. j. 15 Af 77/2014-51 ze dne 23. května 2017. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností; Nejvyšší správní soud ji zamítl jako nedůvodnou rozsudkem č. j. 4 Afs 113/2017-29 ze dne 31. srpna 2017, ve kterém uvedl, že správce daně nepochybil, použil-li právní úpravu penále účinnou do 31. prosince 2006. Stěžovatel byl penalizován za prodlení s úhradou daňových povinností na dani z příjmu fyzických osob, nikoli za nedodržení lhůty pro podání řádného daňového tvrzení, a proto bylo postupováno správně podle §264 odst. 14 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "d. ř."), a podle §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Správce daně mohl platebními výměry z roku 2014 sdělit stěžovateli předpis penále za zdaňovací období roku 2004 a 2005. Nejvyšší správní soud rovněž odkázal na judikaturní závěry k posuzované problematice, zejména na usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 215/2014-56 ze dne 27. října 2015 (usnesení ve věci Viktoriapetrol), č. j. 5 Afs 35/2009-265 ze dne 22. 3. 2011 (usnesení ve věci J. J.), a č. j. 4 Afs 210/2014-57 ze dne 24. listopadu 2015 (usnesení ve věci Odeř Agrar).
3. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 17. listopadu 2017 a navrhuje jeho zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 a 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V podstatné míře stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v kasační stížnosti. Zásah spatřuje zejména v tom, že daňové orgány zmeškaly zákonnou lhůtu pro jeho potrestání, a proto mu byl udělen trest, který je nezákonný a neústavní. Podle stěžovatele má daňové penále povahu trestu, což dále podepřel judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ohledně tzv. Engelovských a Bendenounových kritérií. Napadený rozsudek je podle stěžovatele nepřezkoumatelný, jelikož se čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu nedostatečně vypořádal s jeho argumenty ohledně povahy penále; pouze totiž odkázal na názor rozšířeného senátu, ačkoliv ten pro něj nebyl závazný.
4. Za nesprávný považuje stěžovatel závěr, že se na posuzovanou věc vztahuje usnesení Nejvyššího správního soudu ve věci Viktoriapetrol, v němž rozšířený senát dospěl k závěru, že úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, který přerušuje lhůtu pro vybrání a vymáhání daně, přerušuje i lhůtu pro sdělení předpisu penále, a která tak začne běžet znovu. Právní úprava daňového penále byla podle stěžovatele natolik nedostatečná, že se jí musely opakovaně zabývat tříčlenné senáty i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, a proto bylo namístě ve stěžovatelově věci postupovat mírněji. Rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci Viktoriapetrol představuje judikaturní zvrat ve vymezení časového okamžiku, v němž je stát povinen potrestat daňového dlužníka daňovým penále. Stěžovatel proto odkazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. prosince 2013, ze kterého podle názoru stěžovatele vyplývá, že v případech veřejného zájmu či převažujícího zájmu účastníků lze aplikovat výjimku z pravidla retroaktivních účinků změn judikatury, a domnívá se, že v jeho věci změna judikatury neměla mít účinky.
5. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítl porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy, spočívající v tom, že napadený rozsudek nebyl veřejně vyhlášen, jelikož Nejvyšší správní soud stěžovatele předem řádně neinformoval o jeho vyhlášení ani datum vyhlášení rozsudku předem nezveřejnil; k tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16 ze dne 27. března 2018. Napadené rozhodnutí bylo pro stěžovatele překvapivé - pokud by byl stěžovatel o záměru vyhlásit řádně a včas informován, mohl by svoji kasační stížnost doplnit o právní argumentaci založenou na novém rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ohledně výkladu zásady in dubio mitius.
6. Nejvyšší správní soud ve vyjádření zejména uvedl, že vycházel z ustálené judikatury, aprobované i Ústavním soudem, a proto považoval za dostatečné vypořádat stěžovatelovu námitku týkající se povahy penále stručným odkazem na judikaturu. Pro doplnění odkázal Nejvyšší správní soud dále na rozsudek č. j. 1 Afs 1/2011-82 ze dne 28. dubna 2011, ve kterém je povaha penále obsáhle rozebrána z hlediska ústavního pořádku a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Z opatrnosti kasační soud uvedl, že penále nebylo vyměřeno v "přemrštěné" výši. Argumentaci stěžovatele ohledně změny judikatury v otázce běhu prekluzivní lhůty pro sdělení penále Nejvyšší správní soud rovněž odmítl s odkazem na výše uvedené rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci Viktoriapetrol. Před rozhodnutím rozšířeného senátu neexistovala žádná ustálená praxe správních orgánů ani správních soudů, která by byla v souladu s názorem zastávaným stěžovatelem; legitimní očekávání stěžovatele ohledně běhu lhůty nemohlo být založeno pouze na základě ojedinělého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které nesprávně vyložilo právní předpis.
7. K námitce, že nebyl rozsudek vyhlášen veřejně, poukázal Nejvyšší správní soud na rozdílnost právních úprav občanského soudního řádu a soudního řádu správního, a dále uvedl, že rozsudek zveřejnil vyvěšením na fyzické i elektronické úřední desce v souladu s §49 odst. 12 soudního řádu správního. Dospěl-li by Ústavní soud k závěru, že praxe vyhlašování rozsudků u Nejvyššího správního soudu není v souladu s čl. 96 odst. 2 Ústavy, bylo by i tak namístě stížnost odmítnout, neboť tím nebyla porušena práva stěžovatele.
8. V replice stěžovatel rozvedl podrobně výši a charakter daňových nedoplatků, za které byl postižen daňovým penále; dále zopakoval přesvědčení, že penále má povahu trestu a není pouhou kompenzací škody státu, což podložil odkazem na judikaturu k povaze daňového penále. Aplikaci zásady in dubio mitius/in dubio pro reo je nutné chápat objektivně - namítne-li stěžovatel existenci dvou a více možných výkladů a argumentačně podloží jejich srovnatelnost, je rozhodující soud povinen zkoumat vytyčenou námitku. K veřejnému vyhlášení rozsudku stěžovatel doplnil, že postup podle §49 odst. 12 soudního řádu správního je možný pouze v případě, že se na vyhlášení rozsudku nikdo z účastníků či veřejnosti nedostaví, to však za situace, že byli účastníci řízení o termínu vyhlášení předem informováni, což Nejvyšší správní soud neučinil a ani tak běžně nečiní.
9. V podání ze dne 26. dubna 2019 stěžovatel pouze doplnil svoji argumentaci ohledně přesvědčení, že daňové penále mu uložené spadá pod ochranu čl. 6 Úmluvy, neboť má charakter trestu.
10. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál, vyjádření účastníků, a poté, co se seznámil s jejich obsahem a obsahem ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
11. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy i orgány finanční správy ve stěžovatelově věci učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze rozporuje jednotlivé závěry Nejvyššího správního soudu, čímž se snaží nepřípustně učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice.
13. Stěžovatelova argumentace sleduje tři hlavní linie. Stěžovatel zaprvé rozporuje závěry Nejvyššího správního soudu ohledně povahy penále a aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zadruhé namítá protiústavnost aplikace právního posouzení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ohledně běhu lhůty pro sdělení předpisu penále. Za třetí linii stěžovatelovy argumentace lze označit otázku ústavnosti vyhlášení napadeného rozsudku.
14. Ohledně první námitky se Ústavní soud potvrzuje závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že penále uložené podle §63 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2006, nelze chápat jako sankci za správní delikt či trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený závěr je totiž v plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1394/07 ze dne 17. 1. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 2147/11 ze dne 15. 5. 2012, či usnesení sp. zn. I. ÚS 4037/14 ze dne 26. 1. 2016). K tomu je nutno dodat, že řada rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti upozornil, tento závěr nepopírají, neboť ve zmíněných kauzách šlo o ustanovení kvalitativně odlišná od §63 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2006, a o posouzení odlišných právních otázek (srov. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 15 Tdo 832/2016-126 ze dne 4. 1. 2017, které se týká otázky uložení daňového penále a překážky věci rozhodnuté ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku ze dne 15. 11. 2016 č. 24130/11 a č. 29758/11).
15. K otázce aplikace názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci Viktoriapetrol na případ stěžovatele (tj. druhá argumentační linie) Ústavní soud uvádí, že se předmětným rozhodnutím rozšířeného senátu již zabýval, a to právě v řízení o ústavní stížnosti směřující proti tomuto rozhodnutí (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/16 ze dne 27. 6. 2017). Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že právní posouzení Nejvyššího správního soudu, týkající se lhůty pro sdělení předpisu penále, nevybočuje z mezí ústavnosti. Provedený výklad se nepříčí zásadě in dubio pro mitius. V dané věci nestál proti intepretaci podústavního práva zastávané správními orgány a soudy rovnocenný konkurenční výklad práva, nýbrž pouze výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci pak aplikace zásady in dubio pro mitius v úvahu nepřipadá. Stěžovatelem dožadované uplatnění čisté prospektivity v souladu s požadavky vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. prosince 2013 není vůbec možné, jelikož v projednávaném případě nešlo o změnu konzistentní judikatury Nejvyššího správního soudu, nýbrž o existenci vnitřně rozporné judikatury; nejednotná či nejasná judikatura nemohla legitimní očekávání stěžovatele založit (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol.: Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 128). Stěžovatel nevznesl žádné další ústavně relevantní argumenty pro to, aby v jeho případě byla učiněna výjimka z účinků sjednocujícího rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.
16. V souvislosti s třetí argumentační linii stěžovatele Ústavní soud zcela odkazuje na usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 ze dne 18. června 2019, ve kterém Ústavní soud uvedl, že dojde-li k vyhlášení prostřednictvím úředních desek, není předběžné informování o vyhlášení rozsudku nezbytné, a kterým je Ústavní soud vázán i v této věci.
17. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu