ECLI:CZ:US:2019:4.US.3605.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3605/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti spolku Karlovarského přírodovědného sdružení (KPS) Goethe, sídlem Divadelní náměstí 2036/2, Karlovy Vary, zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018 č. j. 33 Cdo 1160/2018-286 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 21 Co 363/2017-250, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jiřího Rumla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 5. 2017 č. j. 25 C 43/2015-192 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vydání 1 100 kusů sbírkových kamenů a fosilií z držení vedlejšího účastníka.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dovolací soud uvedl, že podané dovolání nesplňuje předpoklady podle §237 o. s. ř., neboť neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Stěžovatel v dovolání pouze požadoval, aby dovolací soud posoudil otázku odlišně od soudu odvolacího.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle ústavní stížnosti znemožnil městský soud stěžovateli účast na ústním jednání a tím jej zbavil možnosti prokázat svá skutková a právní tvrzení. Podle jeho názoru městský soud vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, jeho závěry nejsou srozumitelně odůvodněné. Stěžovatel přitom nabyl v řízení legitimní očekávání, že otázka včasnosti žaloby byla definitivně vyřešena již obvodním soudem. Stěžovatel dále obsáhle popisuje, z jakých důvodů považuje závěr městského soudu za nesouladný s podústavními právními předpisy. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. vůči usnesení Nejvyššího soudu žádné opravné prostředky nejsou přípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a to ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Ve zbývající části je to potom návrh nepřípustný (viz níže sub 12).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel svým dovoláním, jako mimořádným opravným prostředkem, napadl rozsudek městského soudu; Nejvyšší soud toto dovolání shledal vadným. Stěžovatel přitom vůči těmto závěrům Nejvyššího soudu žádné námitky nevznesl, tyto směřují pouze proti právním a skutkovým závěrům městského soudu, který se zabýval meritem věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelova argumentace se netýká rozhodovacích důvodů Nejvyššího soudu, a ani Ústavní soud v postupu tohoto soudu prima facie žádné pochybení neshledal, není zde nic, co by mohlo opodstatněnost ústavní stížnosti (v této části) založit.
11. Občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, v §236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v době podání stěžovatelova dovolání již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz zejména stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterou stěžovatel nezohlednil. Je proto přiléhavý závěr Nejvyššího soudu, že jeho dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti a pro jeho vady není možné v dovolacím řízení pokračovat.
12. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu