ECLI:CZ:US:2019:4.US.361.19.1
sp. zn. IV. ÚS 361/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 7 Tdo 1403/2018-37, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2018 č. j. 5 To 153/2018-794 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. února 2018 č. j. 13 T 69/2015-718, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že na křižovatce nerespektoval dopravní značku "Dej přednost v jízdě" a narazil do motocyklu řízeného poškozenou, čímž jí způsobil vážné zranění hlavy. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a dále k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Dále byla stěžovateli stanovena povinnost uhradit poškozené částečnou náhradu vzniklé újmy. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě nerozporných důkazů včetně doznání stěžovatele. Neztotožnil se však s tvrzením obhajoby, že k vážným zraněním došlo v důsledku toho, že poškozená neměla řádně upevněnou ochrannou přilbu. Ze znaleckých posudků a svědeckých výpovědí dle soudu vyplývá, že poškozená měla přilbu řádně upevněnou. Způsobená zranění byla takového druhu, že ji daný druh přilby nedokázal zabránit. Žádné spoluzavinění poškozené tak z provedených důkazů nevyplývá.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") tak, že zrušil napadený rozsudek v části týkající se náhrady škody. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu okresního s tím, že bližšímu vyřešení otázky připevnění přilby brání nemožnost jejího dalšího prozkoumání, takže nelze jednoznačně určit její poškození. Tvrzení obhajoby tak nemá oporu v provedeném dokazování. Naopak z provedených důkazů vyplývá, že k uvedeným hlavním zraněním by mohlo pravděpodobně dojít i s řádně upevněnou přilbou. Dle judikatury Nejvyššího soudu pak absence ochranné přilby může sice negativně ovlivnit zranění poškozené osoby, neovlivňuje však závěr o trestní odpovědnosti pachatele. Poškozená navíc neutrpěla jen závažná poranění hlavy. I kdyby poškozená neměla řádně připevněnou ochrannou přilbu, podílela by se na vzniku zranění nepodstatnou měrou.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s tím, že většina stěžovatelových námitek neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Z provedených důkazů dle Nejvyššího soudu nevyplynulo, že by došlo k tzv. přerušení příčinné souvislosti, neboť poškozená v okamžiku střetu měla na hlavě ochrannou přilbu. K uvedeným poraněním by však dle znalců došlo i s připnutou přilbou. Srovnání s jiným případem, na nějž stěžovatel poukázal, je dle dovolacího soudu nepřiléhavé, neboť v něm se stěžovatelka vědomě tzv. odpásala a podle znalců by k žádnému zranění vůbec nedošlo, kdyby tak neučinila. Důvodem ke zrušení není ani to, že odvolací soud ve výroku výslovně nezamítl stěžovatelovo odvolání v otázce viny a trestu. Konečně Nejvyšší soud zdůraznil, že vyhoví-li soud částečně odvolání, ve zbytku jej již nezamítá.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že mezi hodnoceními jednotlivých soudů jsou významné rozpory a jejich celkové hodnocení důkazů obsahuje tzv. extrémní rozpor s obsahem důkazů, který se promítl do hodnocení otázky viny. V dané věci došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a způsobenou újmou tím, že poškozená neměla řádně nasazenou přilbu. V opačném případě by totiž nedošlo k žádným vážným zraněním. To vyplývá ze závěrů dvou znalců. Závěr o tom, že ke zranění muselo dojít bez ohledu na řádnost použití přilby hodnocení znalců, odporuje a je rovněž v rozporu se samotným principem užívání ochranných pomůcek (náročně testovaných). Helma zkoušená během hlavního líčení neměla správnou velikost. Otázku možnosti vzniku zranění neměl posuzovat znalec z oblasti lékařství, nýbrž znalec z oblasti dopravy (znalý vlastností ochranných přileb). Pád poškozené byl takový, na jaké jsou přilby konstruovány. Svou ochrannou funkci přilba neplnila proto, že byla chybně nasazená. Dokonce i bez přilby by bylo zranění poškozené pravděpodobně menší. To vyplývá i z tzv. crash testů. Dále soud dle stěžovatele dezinterpretoval některá (toliko obecná) vyjádření znalců. V dané důkazní situaci tak došlo dle stěžovatele k porušení zásady in dubio pro reo. Dále stěžovatel poukazuje na nepřípustné vedení dokazování stran možných vad předmětné přilby. Soudy zde mimo jiné dovodily, že i v případě její vady by za zranění nesl odpovědnost stěžovatel. V rozhodnutí odvolacího soudu pak absentuje rovněž výrok o zamítnutí odvolání v části týkající se viny a trestu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze nadále předkládá svoji verzi skutkového děje, kterou však soudy vzaly v potaz a vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými znaleckými posudky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy, každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
11. Skutkové i právní závěry obecných soudů ve světle výše uvedeného obstojí. Ze samotných obsáhlých citací ve stěžovatelově ústavní stížnosti je zřejmé, že věnovaly otázce spoluzavinění poškozené značnou pozornost, uvedly celou řadu ústavně konformních právních i skutkových argumentů, z nichž je možné dovodit existenci stěžovatelovy trestní odpovědnosti. Na odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména ohledně příčinné souvislosti užití přilby a vzniku zranění) lze v tomto směru zcela odkázat. Soudy se vypořádaly i se stěžovatelovými námitkami o rozporu v judikatuře Nejvyššího soudu a nedostatcích výroků rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud jen dodává, že v řízení o ústavní stížnosti se nelze toliko domáhat přezkoumání skutkových a právních závěrů obecných soudů v situaci, kdy z jejich postupu není zřejmé, že by jakkoliv při tom nerespektovaly stěžovatelova ústavní práva.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu