ECLI:CZ:US:2019:4.US.3630.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3630/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek a) Ivety Veselé, b) Věry Horákové, c) Růženy Mátlové, d) Jaroslavy Mládkové a e) Evy Peškové, všech zastoupených JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou, sídlem Nad Královskou oborou 268/41, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 807/2018-274, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2017 č. j. 54 Co 220/2017-229 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. března 2017 č. j. 21 C 287/2015-196, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti 1. ALBET, spol. s r. o., sídlem Vrážská 144/122, Praha 5 - Radotín, 2. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 3. Jiřího Bahenského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem, především právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelky a třetí vedlejší účastník (dále jen "žalobci") domáhali určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. X v katastrálním území Radotín, a žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně první a druhé vedlejší účastnici (jako žalovaným) náklady řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že žalobci jsou vlastníky bytových jednotek v domech obklopeným předmětným pozemkem, že jeho původní vlastník - stát ho převedl na základě privatizačního projektu, schváleného podle §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, dne 13. 3. 1992 pod č. j. 20/197/92 na obchodní společnost JANKA, a. s., která ho pak kupní smlouvou ze dne 15. 12. 1998 převedla na první vedlejší účastnici. Následně obvodní soud dospěl k závěru, že žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle §80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť nemají právo na převod předmětného pozemku, protože netvoří s domem jeden funkční celek (§60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, §27 odst. 1 zákona č. 311/2013 Sb., o převodu vlastnického práva k jednotkám a skupinovým rodinným domům některých bytových družstev a o změně některých zákonů, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3073/2007). Krom toho obvodní soud posoudil žalobu i meritorně a dospěl k závěru, že není důvodná i proto, že předmětný pozemek byl majetkem státu a ten byl jako jeho vlastník oprávněn s ním nakládat, a to i zmíněným zakladatelským jednáním, neboť nešlo o majetek vyloučený z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání žalobců ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť se s jeho závěry plně ztotožnil, a žalobcům uložil zaplatit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud pak shora označeným usnesením dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že není přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Stěžovatelky tvrdí, že obchodní společnost JANKA, a. s., nenabyla předmětný pozemek na základě řádně a vážně projevené vůle státu, ale pouhým omylem vyvolaným chybou při zápisu v evidenci Střediska geodézie, a proto ho nemohla (coby "nevlastnice") převést na první vedlejší účastnici, a dále vyjadřují přesvědčení, že výklad obecných soudů pojmu "jednotný funkční celek" je nepřiléhavý, protože nezohledňuje všechny materiální prvky, a vede tak k formalistickým závěrům, vytýkají Nejvyššímu soudu, že mu bylo zřejmé, o jakou právní otázku šlo a s jakým konkrétním jeho rozhodnutím je rozhodnutí městského soudu v rozporu, popř. jaká otázka má být vyřešena jinak, a vyvozují, že tento soud svévolně odmítl plnit svou funkci, když jejich dovolání odmítl, aniž by se jím podrobněji zabýval. Po Ústavním soudu pak požadují, aby poskytl ochranu jejich základním právům a svobodám, s tím, že i když není možné přenášet odpovědnost za pochybení státu na první vedlejší účastnici, tak rovněž není možné tuto odpovědnost přenášet na ně, a negativně zasahovat do jejich vlastnického práva.
5. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelky argumentují tak, že v dovolání podrobně vymezily, v čem spatřují splnění podmínek jeho přípustnosti, a označily konkrétní rozhodnutí, s nímž mělo být po obsahové stránce rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, a že by měl právní otázku výkladu uvedeného termínu "jednotný funkční celek" vyřešit jinak, aby k nesprávnému výkladu nedocházelo. V této souvislosti se dovolávají nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2500/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mají za to, že obecné soudy smysl institutu jednotného funkčního celku, kterým je především předcházení složitým sporům, ignorovaly, přičemž poukazují na to, že předmětný pozemek obklopuje bytové domy, že se nemohou vyhnout jeho užívání, nachází se tam řada "staveb" (schodiště do domu, přístupové cesty, inženýrské sítě), které jsou nezbytné k užívání domu, a i když je evidován jako "ostatní plocha", ve skutečnosti jde o zastavěný pozemek. Upozornily také na dopady soudních rozhodnutí spočívající v tom, že první vedlejší účastnice požaduje zaplacení nájemného, a to i zpětně za tři roky, a chystá na pozemku v těsné blízkosti jejich domu další výstavbu, a také na to, že v obdobném případě stát pozemky bezúplatně převedl podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., z čehož vyvozují, že by na bezúplatný převod měly nárok, pokud by vlastníkem předmětného pozemku byl stát.
6. V souvislosti se závěrem obecných soudů, že žaloba není důvodná, stěžovatelky uvádějí, že současný stav nastal v důsledku série administrativních omylů, kdy dne 4. 11. 1974 byla uzavřena mezi finančním odborem Obvodního národního výboru v Praze a Stavebním bytovým družstvem zaměstnanců n. p. Janka, Radotín, smlouva ohledně trvalého užívání předmětného pozemku, při zápisu však bylo chybně vyznačeno vlastnické právo pro Janka Radotín n. p., k nápravě došlo až 14. 12. 1998, předtím však došlo k privatizaci Janka Radotín, n. p., kdy do nové společnosti JANKA, a. s., byl vložen veškerý majetek tohoto státního podniku, včetně předmětného pozemku. Ze strany státu tak nedošlo k jakémukoli platnému projevu vůle coby vlastníka převést předmětný pozemek na tuto společnost, také se stát domáhal žalobou určení svého vlastnického práva, daný soudní spor však byl ukončen smírně na základě dohody o narovnání. I když stěžovatelky rozumí argumentaci, že nelze pochybení přenášet na první vedlejší účastnici, se stejnou mírou ochrany je třeba přistupovat také k nim, obecné soudy však kolizi práv odmítly jakkoli zhodnotit a provést test proporcionality.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je - přinejmenším ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu (viz sub 14), které již napadnout žádným procesním prostředkem nelze - přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy pochybily, jestliže uzavřely, že jim (stěžovatelkám) nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 o. s. ř.). V tomto bodě argumentují tak, že jejich naléhavý zájem je dán tím, že pokud by obecné soudy žalobě vyhověly, měly by vůči státu právo na bezúplatný převod, neboť předmětný pozemek s domem, v němž stěžovatelky mají bytové jednotky, tvoří tzv. jednotný funkční celek (§60a zákona č. 219/2000 Sb.), přičemž obecným soudům vytýkají, že daný pojem nesprávně interpretovaly. Dále namítají, že k převodu předmětného pozemku na společnost JANKA, a. s., došlo jen v důsledku administrativních pochybení, kdy stát neměl v úmyslu jej převést, a tudíž je příslušný úkon neplatný; z tohoto důvodu jej ani uvedená společnost nemohla platně převést první vedlejší účastnici. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatelky namítly i to, že ač řádně vymezily předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl jako nepřípustné, což je (jak má plynout z nálezu sp. zn. I. ÚS 2500/17) v rozporu s jejich právem na spravedlivý proces.
11. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že stěžovatelkám nikdy k předmětnému pozemku vlastnické právo (zapsané ve veřejném rejstříku) nesvědčilo, a ani jim na základě zákona nemohlo vzniknout tzv. legitimní očekávání, že jej do svého vlastnictví nabydou, neboť k převodu ze státu na obchodní společnost JANKA, a. s., došlo v roce 1992 a právní nárok na bezúplatný převod vznikl až na základě zákona č. 219/2000 Sb. ve znění zákona č. 229/2001 Sb. Dovolávají-li se tedy stěžovatelky čl. 11 odst. 1 Listiny, a požadují-li (v návaznosti na to) posouzení vzájemně kolidujícího vlastnického práva svého a první vedlejší účastnice v tzv. testu proporcionality, nečiní tak případně.
12. Ústavní soud se dále zabýval tvrzeným porušením základního práva stěžovatelek na řádný proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelky uvádějí, že v dovolání řádně vymezily předpoklady jeho přípustnosti, v ústavní stížnosti však ne plně reflektují úvahy Nejvyššího soudu, na jejichž základě dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Uvedený soud vyšel z toho, že žaloba byla zamítnuta ze dvou samostatných důvodů, tedy že pozemek byl platně převeden na obchodní společnost JANKA, a. s., a že stěžovatelkám ani nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť by jim nárok na převod předmětného pozemku podle §60a zákona č. 219/2000 Sb. nevznikl (i kdyby stát své vlastnictví nepozbyl). Dále konstatoval, že stěžovatelky nevymezily předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k prvnímu důvodu, a tudíž by bylo nadbytečné zabývat se druhým důvodem, ve vztahu k němu naopak předpoklady přípustnosti v dovolání řádně uvedly. Nutno dodat, že se Nejvyšší soud k oběma rozhodovacím důvodům, vůči nimž se stěžovatelky vymezily dovolacími důvody, vyjádřil, když jednak odmítl, že by rozhodnutí (odvolacího) městského soudu bylo v rozporu s jeho rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 3073/2007, jednak že by úkon, kterým stát převedl předmětný pozemek, měl být - z důvodů uváděných stěžovatelkami - právním úkonem absolutně neplatným, přičemž s odkazem na §49a ve spojení s §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a na rozsudek ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016 vysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl.
13. Stěžovatelky sice obecně tvrdí, že ve svém dovolání "splnění podmínek přípustnosti" jasně vymezily, z další jejich argumentace však zřetelně plyne, že se dané tvrzení týká pouze výkladu pojmu "jeden funkční celek" (viz str. 4 ústavní stížnosti), tedy že tak učinily ve vztahu ke druhému dovolacímu důvodu, a jde-li o první dovolací důvod (kterým bylo nesprávné řešení otázky platnosti převodu předmětného pozemku ze státu na společnost JANKA, a. s.), ústavní stížnost proti závěru Nejvyššího soudu, že dovolání postrádá vymezení předpokladů přípustnosti, žádné konkrétní námitky neobsahuje.
14. Nejvyššímu soudu proto není možné vytknout, že se otázkou přípustnosti dovolání z hlediska druhého dovolacího důvodu věcně nezabýval (resp. že tak sice učinil, ale pouze ve formě obiter dicti); i kdyby totiž dospěl k závěru, že otázku naléhavého právního zájmu městský soud posoudil vadně, obstálo by jeho rozhodnutí z hlediska druhého rozhodovacího důvodu, jenž dovoláním náležitě napaden nebyl. Pro řízení o ústavní stížnosti z toho plyne, že stěžovatelky řádně neuplatnily dovolání jakožto procesní prostředek, který měly k ochraně svého práva k dispozici, a tudíž lze ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů označit za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
15. I kdyby však Ústavní soud vyšel z toho, že tak stěžovatelky učinily a že se Nejvyšší soud otázkou přípustnosti dovolání v případě prvního dovolacího důvodu zabýval, nemohl by pominout, že stěžovatelky v ústavní stížnosti pouze opakují svou námitku týkající se údajné neplatnosti převodu předmětného pozemku ze státu na společnost JANKA, a. s., tedy že k tomuto převodu došlo omylem (kvůli administrativním pochybením státu), aniž by přitom zohlednily argumentaci tohoto soudu, na jejímž základě se Nejvyšší soud s jejich námitkou vypořádal; z ústavní stížnosti tak neplyne, v čemž by měla nesprávnost (resp. ústavní nonkonformita) příslušných právních úvah tohoto soudu (a potažmo závěrů soudů nižších stupňů) spočívat, což odůvodňuje její posouzení jako zjevně neopodstatněné.
16. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, kterých se stěžovatelky dovolávají, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu