ECLI:CZ:US:2019:4.US.3680.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3680/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace TML Investment, s. r. o., sídlem V Celnici 1028/10, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem, sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 32 Cdo 1076/2018-502, rozsudku Městského soudu v Praze ze 2. října 2017 č. j. 24 Co 57/2017-461 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. ledna 2017 č. j. 42 C 344/2015-400, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Expobank CZ a. s., sídlem Vítězná 126/1, Praha 5 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatelka podala žalobu podle V. části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterou se domáhala toho, aby soud znovu rozhodl o jejím soukromoprávním sporu, a to tak, aby rozhodl o povinnosti obchodní korporace Expobank CZ, a. s., sídlem Vítězná 126/1, Praha 5 - Malá Strana (dále jen "žalovaná"), zaplatit jí částku 1 000 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 16. 11. 2014 do zaplacení, dále částku 900 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 13. 1. 2015 do zaplacení, dále částku 439 890 USD se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 13. 1. 2015 do zaplacení. Stěžovatelka svůj nárok odůvodnila tak, že koncem srpna 2013 bylo z účetních závěrek za rok 2012 zjištěno, že jeden z jednatelů stěžovatelky M. H. v letech 2010 až 2013 neoprávněně a nestandardně převáděl z prostředků stěžovatelky finanční prostředky ve výši přes 500 000 000 Kč panu S. K. a propojeným subjektům, tj. obchodním korporacím XX a XY, které jsou v úpadku. Tyto finanční prostředky nebyly stěžovatelce nikdy vráceny. Činnost M. H. a S. K. je předmětem trestního řízení. Z bankovního účtu stěžovatelky vedeného u žalované byly poskytnuty dne 6. 1. 2011 společnosti XX, finanční prostředky ve výši 1 000 000 EUR a dne 22. 6. 2011 S. K. finanční prostředky ve výši 900 000 EUR a 439 890 USD. Škodu tak představuje částka, kterou porušením svých zákonných a smluvních povinností umožnila žalovaná H. zaslat z účtu stěžovatelky vedeného u žalované shora uvedené částky. Stěžovatelka tvrdila, že jestliže by žalovaná nerezignovala na plnění svých povinností, ke škodě by nedošlo. Podezřelé transakce nebyly pro účet stěžovatelky obvyklé, postrádaly ekonomický důvod a žádná z podezřelých transakcí nebyla nahlášena Ministerstvu financí, žalovaná nepřezkoumávala zdroje peněžních prostředků, neprovedla kontrolu podezřelých. Rozhodnutí finančního arbitra je nesprávné, nemá podklad v provedeném dokazování a je nepřezkoumatelné, neobsahuje odůvodnění, pouze konstatování, které se nevypořádává s argumentací stěžovatelky. Práva stěžovatelky tak byla dotčena.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 1. 2017 č. j. 42 C 344/2015-400 žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Obvodní soud vzal podle §250e odst. 2 o. s. ř. za základ svého rozhodnutí skutková zjištění učiněná v průběhu správního řízení před finančním arbitrem. Obvodní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu u žalované, neboť jednak neshledal, že by se žalovaná dopustila protiprávního jednání, když žádnou ze stěžovatelkou uváděných transakcí nebylo možno hodnotit jako podezřelý obchod podle §18 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů a za druhé uvedl, že by (i v případě, že by některá transakce byla vyhodnocena jako podezřelý obchod a oznámena Finančnímu analytickému útvaru) nebyla dána příčinná souvislost, neboť takové jednání by "automaticky" nevedlo k zamezení (popř. zmírnění) škody.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2017 č. j. 24 Co 57/2017-461 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru o nenaplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu vzniklou stěžovatelce.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 č. j. 32 Cdo 1076/2018-502 odmítnuto (výrok I) a bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud v prvé řadě uvedl, že spočívalo-li rozhodnutí městského soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vedla k zamítnutí žaloby, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí městského soudu současně založeno, se při vázanosti Nejvyššího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech stěžovatelky, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu. Stěžovatelka dostála své povinnosti uvést, v čem spatřuje přípustnost dovolání, pouze formulací otázky, zda žalovaná porušila právní povinnosti. Městský soud se však ztotožnil s obvodním soudem nejen v tomto závěru, ale též v závěrech, že stěžovatelce nevznikla škoda a že mezi vznikem tvrzené škody a tvrzeným porušením právní povinnosti není (nebyla by) příčinná souvislost. Každý z těchto tří závěrů obstojí sám o sobě jako postačující důvod pro zamítnutí žaloby o náhradu škody, závěr o tom, že škoda nevznikla, však stěžovatelka nezpochybnila vůbec a závěr o absenci příčinné souvislosti nezpochybnila způsobem splňujícím požadavky vyplývající z §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. (neuvedla i to, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání). Ani případná nesprávnost v řešení stěžovatelkou předložených otázek, vztažených výlučně k samotnému porušení právní povinnosti, by za těchto okolností nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu či jeho změnu, proto tyto otázky nejsou již z tohoto důvodu způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Je přitom třeba zdůraznit, že toliko k tvrzenému porušení právní povinnosti žalované se vztahují též obě stěžovatelkou předložené otázky procesního práva (otázka, kterou ze stran tíží důkazní břemeno, a otázka tzv. opomenutých důkazů), které měl městský soud řešit v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nad rámec uvedeného se Nejvyšší soud dále obsáhle vypořádal s dalšími tvrzeními stěžovatelky obsaženými v jejím dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv, neboť Nejvyšší soud neměl zákonný důvod pro odmítnutí jejího dovolání. Vytýká mu, že své rozhodnutí založil na nesprávném závěru o nedostatečnosti rozsahu dovolání, že se nezabýval zásadním procesním pochybením soudů nižších stupňů a že své rozhodnutí postavil na tom, že stěžovatelka nenapadla určité závěry městského soudu, které ovšem napadnout nemohla. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud vznesl nesplnitelný požadavek, aby napadla a právně polemizovala se závěry, které soudy nižších stupňů vůbec nezaujaly, protože se domnívaly, že jsou (podle stěžovatelky) nadbytečné. Stěžovatelka zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou absence příčinné souvislosti, a jestliže by se jí věnovaly, nešlo by o otázku právní, nýbrž skutkovou, proti níž by dovolání přípustné nebylo. Nesouhlasí s postupem obecných soudů, které převzaly skutková zjištění finančního arbitra, přestože je stěžovatelka zpochybňovala. Dále podotýká, že soudy odmítly provést jí navrhované důkazy s naprosto nedostatečným odůvodněním, čímž z těchto důkazů učinily důkazy opomenuté. Zdůvodnění neprovedení důkazů pouze jejich nadbytečností nepovažuje stěžovatelka za řádné, neboť ze soudních rozhodnutí není seznatelné, proč je soudy považovaly za nadbytečné. Taková rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a porušují právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost a obsah napadených rozhodnutí se po skutkové i právní stránce v klíčových aspektech shodují s obdobnou ústavní stížností stěžovatelky, kterou se již Ústavní soud zabýval a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl usnesením ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 4251/18. V nyní posuzovaném případě přitom nemá rozhodující senát Ústavního soudu důvod odchýlit se od posouzení a závěrů uvedených v citovaném usnesení, pročež na něj odkazuje a opakuje podstatné závěry tam uvedené.
12. Stěžovatelka napadá v prvé řadě usnesení Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že její dovolání odmítl, aniž by pro to měl zákonný důvod. Ústavní soud tento názor nesdílí.
13. Brojila-li stěžovatelka proti závěru o absenci příčinné souvislosti, Nejvyšší soud její dovolání v této části odmítl (pro vady), neboť vůbec neuvedla, v čem u této otázky spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v této souvislosti argumentuje, že otázku příčinné souvislosti dovoláním účinně napadnout ani nemohla, neboť jde o otázku skutkovou a nikoliv právní. Stěžovatelce lze dát v obecné rovině za pravdu v tom, že příčinná souvislost je obvykle otázkou skutkovou [viz k tomu podrobně body 26 a násl. odůvodnění nálezu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (N 247/83 SbNU 855)], to ji však nezbavuje povinnosti uvést, hodlá-li tuto otázku zpochybnit, od kterého z kritérií uvedených v §237 o. s. ř. odvozuje přípustnost dovolání. Stěžovatelka totiž zjevně přehlíží rozdíl mezi vymezením předpokladu přípustnosti dovolání a způsobilým dovolacím důvodem, kam skutkové otázky skutečně nelze podřadit.
14. Z judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] toliko vyplývá, že posoudí-li dovolatel podle názoru Nejvyššího soudu nesprávně, zda se jím předestřený dovolací důvod či otázka, od níž se má odvíjet přípustnost dovolání, týká právního posouzení věci, toto pochybení (s ohledem na nejednoznačnost rozhraničení právních a skutkových otázek) nesmí mít vůči němu takové důsledky, že se proti rozhodnutí odvolacího soudu již nebude moci bránit prostřednictvím ústavní stížnosti. Nejvyšší soud musí za současné zákonné úpravy provést uvedené hodnocení v rámci posouzení splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a nikoliv již při posuzování jeho obsahových náležitostí podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. V posledně uvedeném případě posuzuje splnění předmětných obsahových náležitostí pouze z toho hlediska, zda dovolatel jasně a určitě uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a zda vymezil dovolací důvod, nikoliv zda dovolatelem předestřená právní otázka či právní posouzení nejsou ve své podstatě pouhou polemikou se skutkovými zjištěními.
15. V nyní posuzované věci však stěžovatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání v případě závěru o absenci příčinné souvislosti vůbec neuvedla (zjevně právě v domnění, že otázka příčinné souvislosti nemůže s ohledem na to, že jde především o otázku skutkovou, založit přípustnost dovolání; k tomu však viz výše), a proto v intencích výše citovaného nálezu nelze mít výhrady proti postupu Nejvyššího soudu, který v této části její dovolání odmítl. Je potom správný i závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky jako celku. Rozhodnutí městského soudu totiž spočívalo na posouzení více právních otázek (absence příčinné souvislosti i protiprávního jednání), přičemž oba tyto závěry vedly k zamítnutí žaloby. Vzhledem k tomu, že závěr o absenci příčinné souvislosti nebyl stěžovatelkou v dovolání relevantně zpochybněn, když nebyla vymezena přípustnost, muselo být celé její dovolání odmítnuto, neboť i když ve vztahu k otázce protiprávního jednání stěžovatelka přípustnost dovolání vymezila, nemohla by i případná důvodnost jejího dovolání vést k pro ni příznivějšímu rozhodnutí.
16. Závěr Nejvyššího soudu, který proto shledal v této části dovolání stěžovatelky vadným, má pro posuzovanou věc tyto důsledky. Ústavní soud zde odkazuje na své stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.), v němž se jeho plénum smyslem a účelem právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, a zároveň jejich ústavně konformním výkladem a použitím podrobně zabývalo. Ve vztahu k nyní posuzované věci je pak klíčový zejména ten závěr stanoviska, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska ústavních kautel práva na soudní ochranu proto obstojí. To se týká i závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání v části směřující proti rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení - tuto část jeho rozhodnutí však stěžovatelka ve své argumentaci zcela pominula, a je namístě pouze pro úplnost uzavřít, že i v této části jde o návrh (vzhledem k napadení rozhodnutí dovolacího soudu jako celku) zjevně neopodstatněný.
17. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem odmítl, má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutím obvodního a městského soudu, neboť z hlediska posouzení přípustnosti nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Vzhledem k faktu, že bylo dovolání stěžovatelky řádně odmítnuto pro vady řízení, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit.
18. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec podáno nebylo. Jak též konstatovalo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.), nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V.
Závěr
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rubrikovaným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a v té části, ve které ústavní stížnost splnila procesní předpoklady k jejímu projednání, tj. v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu