ECLI:CZ:US:2019:4.US.3690.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3690/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 499/2019-4659 ze dne 31. července 2019 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 17/2016-4408 ze dne 11. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal obviněné - stěžovatele a M. F. - rozsudkem č. j. 2 T 4/2014-4171 ze dne 11. června 2018 vinnými ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti roků. Podle §71 odst. 1 trestního zákoníku byl dále stěžovateli uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví stěžovatele ve výši jeho spoluvlastnického podílu a peněžních prostředků zajištěných na jeho bankovním účtu. Podle §101 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku byla stěžovateli zabrána věc nebo jiná majetková hodnota - peněžní prostředky uložené na účtech obchodní společnosti X.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek nalézacího soudu k odvolání obviněných napadeným rozsudkem zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že oba obviněné na upraveném skutkovém základě uznal vinnými ze spáchání stejného zvlášť závažného zločinu; vůči stěžovateli přiměřeně upravil dobu trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Následné dovolání bylo ve vztahu ke stěžovateli odmítnuto v záhlaví uvedeným usnesením, jelikož Nejvyšší soud neshledal relevantně uplatněné dovolací námitky opodstatněnými.
3. Proti výše uvedenému rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1, 39 a 40 odst. 2, 3 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Porušení svého práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v postupu obecných soudů, které podle něj vycházely z předpokladu, že nižší daňová povinnost je nevyhnutelně nepřípustným zkrácením daně; obecné soudy se nedostatečně vyrovnaly s odlišnými závěry vyvracejícími závěry o vině stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že požadavky kladené na daňový subjekt při prověřování obchodních partnerů byly jednoznačně formulovány až po ukončení období, ve kterém měl být trestný čin spáchán. Ve vztahu k samotné skutkové podstatě trestného činu tak posouzení obecných soudů působí retroaktivně. Obecné soudy podle stěžovatele rovněž chybně posoudily otázku jeho zavinění; závěry ohledně úmyslu stěžovatele nemají oporu ve skutkovém stavu a uvedený nesoulad je podle stěžovatele natolik zásadní, že představuje porušení jeho práva na tzv. spravedlivý proces. Mimo výše uvedené stěžovatel namítá, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty; v případě stěžovatele tak jde o trest nezákonný, v rozporu s garancí poskytovanou článkem 39 Listiny.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Svojí argumentací stěžovatel pouze rozporuje věcné závěry obecných soudů ohledně viny a trestu, žádným způsobem však nepředkládá ústavněprávně relevantní skutečnosti, které by měly ospravedlnit v zásadě výjimečný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, které řádně a logicky vysvětlily, z jakých důkazů při rozhodování o vině stěžovatele vycházely. Obecné soudy rovněž logicky a srozumitelně vysvětlily, jak postupovaly při hodnocení důkazů.
8. Soudy také umožnily stěžovateli reagovat na znalecký posudek Ing. Zuzany Melcrové. Vrchní soud všechny znalecké posudky v úvahu vzal a následně zhodnotil přesvědčivost jednotlivých závěrů z nich plynoucích. Skutečnost, že stěžovatel s výsledkem hodnocení nesouhlasí, nezakládá protiústavnost takového postupu. Podobně Ústavní soud neshledal extrémní pochybení ani v souvislosti s posouzením otázky zavinění, neboť obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč byla požadovaná subjektivní stránka předmětného trestného činu naplněna. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že chybným posouzením zavinění stěžovatele obecné soudy porušily zásadu zákazu retroaktivity. Uvedené zásada však porušena nebyla, jelikož stav harmonizace právní úpravy nakládání s emisními povolenkami z daňového hlediska na úrovni Evropské unie neměl na posouzení zavinění stěžovatele vliv. Otázku, zda byly naplněny znaky subjektivní stránky trestného činu, posuzovaly obecné soudy na základě české právní úpravy účinné v době spáchání trestného činu a učinily tak po zvážení všech relevantních okolností. Svým postupem soudy na stěžovatele nekladly žádné nepředvídatelné a retroaktivně působící požadavky, jak tvrdí.
9. K námitce stěžovatele ohledně nezákonnosti uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty lze pouze odkázat na podrobné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž dovolací soud řádně vysvětlil, proč je uložení uvedeného trestu v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
10. Jelikož napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu