ECLI:CZ:US:2019:4.US.3691.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3691/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky S. K., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2018 č. j. 4 To 250/2018-2069 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. června 2018 č. j. 3 T 60/2012-2060, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 6. 2012 č. j. 3 T 60/2012-1775 uznána vinnou pro zločin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se dopustila, stručně řečeno, tak, že jako majitelka lékárny prodávala nadměrné množství vyjmenovaných léků, obsahujících pseudoefedrin, přičemž z prodaného množství a okolností prodeje jí muselo být zřejmé, že tyto léky slouží k výrobě pervitinu. Napadeným usnesením zamítl okresní soud stěžovatelčin návrh na povolení obnovy řízení. Ten stěžovatelka opírala o seznámení se s novým rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie, z něhož mimo jiné vyplývá, že do účinnosti Nařízení č. 1259/2013 nebylo možné léčivé přípravky obsahující pseudoefedrin považovat za prekurzory. Dle okresního soudu jde však o argumentaci čistě právní, týkající se změny judikatury a právního výkladu jednotlivých pojmů.
3. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Ten ve shodě s okresním soudem označil stěžovatelčiny námitky za právní, upozorňující na změnu právního názoru (byť závazného) jiného soudu. Taková skutečnost může být uplatněna v rámci jiného opravného prostředku, nikoliv však v řízení o povolení obnovy řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu navíc vyplývá, že stěžovatelčino odsouzení obstojí i ve světle nové judikatury Soudního dvora Evropské unie.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v původních odsuzujících rozhodnutích bylo (nesprávné) označení právního předpisu uvedeno přímo v tzv. skutkové větě a z tohoto předpisu byla dovozena povaha předmětné látky jako prekurzoru. Nejde tedy jen o právní hodnocení, ale přímé označení údajně trestného jednání. Dle stěžovatelky jde o obdobnou situaci, jako by došlo ke zrušení či změně rozhodnutí, za jehož "maření" byl pachatel odsouzen. V takové situaci by šlo o důvod pro povolení obnovy řízení. Ostatně povahu předmětných léčiv jako zdroje prekurzoru soudy v původním řízení nijak právně nehodnotily. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry napadených rozhodnutí. Dle ustálené judikatury nemůže být pozdější změna právního názoru v jiném řízení důvodem pro obnovu řízení [srov. např. usnesení ze dne 7. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 111/98 (U 40/11 SbNU 315), ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417), nebo ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2810/15, totožně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2001 sp. zn. 3 Tz 82/2001; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z toho důvodu neplatí ani stěžovatelčino přirovnání k případům trestného činu maření soudního rozhodnutí, neboť důvodem obnovy řízení v těchto věcech je změna právního názoru přímo v daném konkrétním řízení.
8. Jinak platí obecná zásada, že judikatura (a tím více její změny) je absolutně (kasačně) závazná pouze v daném řízení (nejde proto o jinou zásadu - tzv. incidentní retrospektivitu judikaturního odklonu). Ústavní pořádek negarantuje právo na zpětnou úpravu právního výsledku řízení, mimo systém opravných prostředků. Nad rámec právě uvedeného lze pak poznamenat, že stěžovatelka nijak v ústavní stížnosti nebrojila proti klíčovému závěru krajského soudu, dle nějž s ohledem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 11 Tdo 344/2017-110 stěžovatelčino odsouzení obstojí i ve světle nové judikatury Soudního dvora Evropské unie.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu