ECLI:CZ:US:2019:4.US.3692.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3692/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Lochmana, zastoupeného Mgr. Michalem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Údolní 1724/59, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2018, č. j. 21 Cdo 2237/2018-161, Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 30 Co 409/2017-116, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. července 2017, č. j. 16 C 30/2016-80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, a dále České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 8 se sídlem v Praze 10, 28. Pluku 1533/29b, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, jenž je soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8, se žalobami podanými u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud" nebo "nalézací soud") pod sp. zn. 16 C 30/2015, 16 C 30/2016 a 26 C 37/2017, domáhal proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení doplatku platu za roky 2012, 2013 a 2014 ve výši 655 650 Kč s příslušenstvím. Žaloby odůvodnil zejména tím, že v uvedených letech byly vůči soudcům uplatněny platové restrikce spočívající ve stanovení platové základny ve výši 56 849 Kč, snížení náhrady výdajů a ve změně násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek a následně na 2,75násobek. Uvedené platové restrikce byly nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 33/11, a ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 28/13, shledány neústavními.
Obvodní soud spojil řízení o stěžovatelových žalobách ke společnému řízení a následně dne 27. 7. 2016 rozsudkem č. j. 16 C 30/2016-80 uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli 221 479,54 Kč s úroky z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 444
170,46 Kč s úroky z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud, s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/15, dospěl k závěru, že soudcům nepřísluší zpětné doplacení platů do trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře, a proto je stěžovatelův uplatněný nárok neopodstatněný. Pro stanovení platu pro uvedené roky však Ministerstvo práce a sociálních věcí nevycházelo při výpočtu platové základny z průměrné měsíční hrubé mzdy "na přepočtené počty", tedy nezohledňovalo, zda fyzická osoba dosáhla do výpočtu zahrnutou měsíční mzdu výkonem práce po plnou nebo jen po kratší pracovní dobu. Ministerstvo tak použilo nesprávný údaj, což se promítlo v tom, že stěžovatel obdržel v uvedených letech plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů v nižší výši, než mu náležela.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud" nebo "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 30 Co 409/2017-116, zrušil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé ohledně části příslušenství a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbývající části potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (vše výrokem I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1500 Kč (výrok II.). Odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem poukázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém Ústavní soud k derogačním účinkům nálezu uvedl, že působí ex nunc; odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu o nemožnosti přiznat stěžovateli právo na dorovnání platu do úrovně trojnásobku a tomu odpovídajícímu doplatku víceúčelové paušální náhrady výdajů.
Stěžovatelovo dovolání zamítl jako nedůvodné Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozsudkem ze dne 4. 7. 2018, č. j. 21 Cdo 2237/2018-161, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení. Nejvyšší soud zejména uvedl, že pro obecné soudy je ústavněprávní výklad provedený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 závazný, a proto neshledal prostor pro odlišný právní závěr. Stejný závěr dovolací soud zaujal i v jiných obdobných věcech. Rozhodná otázka byla principiálně vyřešena, aniž bylo shledáno, že protiústavními platovými restrikcemi vůči soudcům bylo porušeno jejich právo pokojně užívat majetek a právo na spravedlivou odměnu za práci.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu, potvrzující části výroku I. rozsudku městského soudu, a výroku II. rozsudku obvodního soudu se stěžovatel brání obsáhlou ústavní stížností podanou dne 12. 11. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení svých základních lidských práv a svobod, konkrétně čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 1 odst. 1 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
V podstatné míře stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy a v předcházejících řízeních před Ústavním soudem, zejména polemizuje se závěry obecných soudů i Ústavního soudu. Stěžovatel zejména namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí nejsou dostatečná, neboť se obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho argumentací a pouze odkázaly na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15; napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Podle stěžovatele nemůže obstát závěr, že účinky zrušujícího nálezu Ústavního soudu nemají vliv na práva stěžovatele a že do té doby vzniklé škodlivé následky protiústavního stavu se neodstraňují. Ani usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 2673/18, nedalo stěžovateli odpověď na otázku, proč není poskytnuta efektivní ochrana stěžovateli před nepříznivými následky vzniklými v důsledku protiústavního postupu vedlejšího účastníka. Stěžovatel poukázal na odlišné stanovisko ústavního soudce Tomáše Lichovníka k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a rovněž uvedl polemiku se závěry uvedeného nálezu i výše citovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 2673/18.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatel opětovně polemizuje s jasnými a ustálenými závěry judikatury Ústavního soudu ohledně zpětného dorovnání platů po derogačních nálezech Ústavního soudu [sp. zn. Pl. ÚS 16/11 ze dne 2. 8. 2011 (N 135/62 SbNU 99; 267/2011 Sb., a sp. zn. Pl. ÚS 33/11 ze dne 3. 5. 2012 (N 95/65 SbNU 259; 181/2012 Sb.)] a snaží se zvrátit její závěry ve svůj prospěch, ačkoliv mu již byla poskytnuta ucelená odpověď. Proto Ústavní soud na tomto místě pro stručnost odkazuje na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 127/82 SbNU 61) a usnesení ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 2673/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jejichž obsah je stěžovateli znám.
Pro stěžovatele plyne z citované judikatury následující zásadní závěr - účinky derogačních nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a Pl. ÚS 33/11 působí ex nunc, a proto nezakládají nárok na zpětné doplacení platu soudce. Jestliže obecné soudy odůvodnění napadených rozhodnutí opřely zejména o odkaz na judikaturu Ústavního soudu, nelze v tom spatřovat pochybení, či snad porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nýbrž je nutné takový postup kvitovat. Stěžovatelem vznesená argumentace nemůže nic změnit na uvedených závěrech obecných soudů i Ústavního soudu.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu