ECLI:CZ:US:2019:4.US.3699.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3699/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Raffels AG, sídlem Gutenberg 2, 9100 Herisau, Švýcarská konfederace, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. 32 Cdo 6061/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
Jak plyne z napadeného rozhodnutí i z vyžádaného soudního spisu, napadla stěžovatelka dovoláním rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") č. j. 12 Co 486/2016-186 ze dne 11. 4. 2017, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvého stupně") č. j. 26 C 146/2014-137 ze dne 29. 6. 2016.
Soud prvého stupně zamítl žalobu stěžovatelky v části, v níž se domáhala určení platnosti smlouvy o opci sjednané mezi stěžovatelkou a Českou republikou dne 22. 3. 2011 a dále odmítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala, aby žalované (České republice) byla uložena povinnost zdržet se jednání se všemi dalšími zájemci o pohledávku uvedenou v článku 1 odst. 1 smlouvy o opci ze dne 22. 3. 2001 a rovněž jednání s dlužníky o této pohledávce.
II. Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka podrobně rekapituluje skutkový stav věci a řízení před soudem prvého stupně i soudem odvolacím, dále rekapituluje argumenty svého dovolání, jakož i napadené rozhodnutí dovolacího soudu.
Ústavněprávní námitky pak stěžovatelka rozděluje do tří částí. V první části tvrdí, že soud prvého stupně i soud odvolací špatně posoudily otázku naléhavého právního zájmu na určovacím výroku (body 16-25 ústavní stížnosti). Podle stěžovatelky tak zamítnutím části žaloby, ve které se stěžovatelka domáhala určovacího výroku (určení platnosti smlouvy o opci), pro nedostatek naléhavého právního zájmu, porušily její právo na spravedlivý proces, resp. právo na přístup k soudu, v důsledku pak též čl. 4 Ústavy zakotvující povinnost soudů chránit základní práva a svobody.
V druhé části pak stěžovatelka tvrdí (body 26-32 ústavní stížnosti), že i odmítnutím její žaloby v části týkající se dalších dvou žalobních petitů došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu.
Konečně pak ve třetí části zahrnující bod 33 stěžovatelka uvádí, že se domáhala zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně i soudu odvolacího u Nejvyššího soudu. V dané části ústavní stížnosti sice stěžovatelka neuvádí, čím a jak byla ze strany Nejvyššího soudu porušena její ústavní práva, z petitu ústavní stížnosti ale plyne, že stěžovatelka tvrdí porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") právě napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka nenapadá rozhodnutí soudu prvého stupně, ani rozhodnutí soudu odvolacího, Ústavní soud se tudíž nezabývá otázkou, zda zamítnutí, resp. odmítnutí žaloby stěžovatelky ze strany soudu prvého stupně (potvrzené soudem odvolacím) mohlo porušit stěžovatelčina ústavně zaručená práva.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí soudu dovolacího se pak Ústavní soud zabýval tím, zda se dovolací soud nedopustil protiústavního postupu odmítnutím dovolání stěžovatelky. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti vůči postupu dovolacího soudu je však velmi strohá, neboť se primárně věnuje postupu soudu prvého stupně, resp. postupu soudu odvolacího (body 16-32 ústavní stížnosti týkající se zamítnutí, resp. odmítnutí žaloby stěžovatelky). Ústavněprávní argumentace směřující vůči ústavní stížností napadenému rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, však v ústavní stížnosti téměř absentuje. Lze pouze implicitně dovodit, že stěžovatelka má za to, že její dovolání bylo přípustné a mělo být meritorně projednáno, ovšem argumenty pro tento závěr, které by polemizovaly s podrobným odůvodněním napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a se kterými by se měl Ústavní soud vypořádat, v ústavní stížnosti chybí.
Ústavní soud si vyžádal soudní spis a seznámil se s obsahem dovolání (č. l. 197 - 219 soudního spisu), jakož i s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. V postupu Nejvyššího soudu však neshledal Ústavní soud vady, jež by mohly vést k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu