ECLI:CZ:US:2019:4.US.3731.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3731/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti P. R., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem se sídlem v Brně, Krušinova 140/1, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018, č. j. 11 Tdo 638/2018-112, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 5 To 51/2017-2800, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2017, č. j. 52 T 8/2016-2616, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a) a c) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu propadnutí věci - mobilního telefonu. Odvolání stěžovatele i dalších odsouzených Vrchní soud v Olomouci jako nedůvodné zamítl; dovolání stěžovatele i dalšího obviněného Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost napadeným usnesením.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že skutková zjištění soudů spočívají na absolutně neúčinných důkazech, při jejich hodnocení soud vykročil z mezí daných v §2 odst. 6 trestního řádu, a tak existuje extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a právním posouzením skutku, pro který byl stěžovatel uznán vinným. Podle stěžovatele nepostupovaly orgány činné v trestním řízení správně, jestliže odhalily páchání trestné činnosti organizovanou skupinou a namísto dočasného odložení trestního stíhání (§159b trestního řádu) nebo zamezení páchání zahájením trestního stíhání jen vyčkávaly a monitorovaly situaci. Takový postup odporuje účelu trestního stíhání, zasahuje do práva obviněného na spravedlivý proces, a proto nelze pachateli následnou část jeho jednání přičítat k tíži a užít přísnější kvalifikaci, než je odpovídající situaci, bylo-li by trestné činnosti zabráněno ihned. U stěžovatele byly úkony trestního stíhání zahájeny 4. listopadu 2014, trestní stíhání bylo zahájeno teprve 23. září 2015; přitom z odposlechů muselo být již od počátku patrné, že konkrétní osoby spáchaly trestný čin. Za jediný důvod pro zvolený postup stěžovatel považuje vyčkávání na spáchání skutku s těžšími následky. Podle stěžovatele není zkoumání pravdy absolutní hodnotou, a proto zvolený postup nemůže vést k odsouzení.
Dále stěžovatel uvádí, že v řízení byl opakovaně vydán příkaz k odposlechu odůvodněný jen informacemi získanými z předchozích odposlechů, jakkoliv je takový postup nepřípustný (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1217/2016). Trestní stíhání bylo založeno jen na takto získaných informacích, týkalo se výhradně jednání z doby po nařízení odposlechů a bylo rozšířeno i na dřívější jednání teprve na základě výslechů obviněných. Obvinění stěžovatele je založeno na zcela jiném skutku, než pro který byl nařízen prvotní odposlech. Poznatky vztahující se k otci stěžovatele jsou bez dalšího aplikovány i na stěžovatele, aniž by měly oporu v provedeném dokazování; stěžovatel se k trestné činnosti doznal a jeho zapojení spočívalo pouze v několika dovozech léčiv a v okrajové distribuci pervitinu. Soudem užitá právní kvalifikace není případná a neplyne z provedených důkazů (množství dovezených léčiv a vyrobeného a distribuovaného pervitinu). V důsledku uvedeného byl stěžovateli vzhledem ke skutečně prokázanému jednání uložen nepřiměřený trest, zcela v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, čímž byla narušena rovnováha mezi požadavkem na ochranu společnosti a základních práv jednotlivce. Nalézací soud nepřihlédl ani ke všem významným polehčujícím okolnostem, především k věku stěžovatele.
V uvedených okolnostech spatřuje stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení (včetně soudů) povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by byl podle podústavního práva procesně nebo jinak vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena základní práva stěžovatele (především právo na spravedlivý proces), což však nezjistil.
Z napadených rozhodnutí se podává, že pro podezření z nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy bylo nařízeno odposlouchávání telefonu otce stěžovatele, při němž se podařilo rozkrýt organizovanou skupinu (z toho bylo rozsudkem krajského soudu uznáno vinnými a odsouzeno sedm osob), která zajišťovala léky, z nich vyráběla drogy a následně je distribuovala. Jakkoliv se nepodařilo odhalit všechny spolupracovníky, byl zjištěn hlavní organizátor (otec stěžovatele) a jeho hlavní spolupracovníci; především pak stěžovatel, který se na rozdíl od dalších odsouzených podílel na trestné činnosti po celou dobu. Provedeným dokazováním byla zjištěna činnost stěžovatele v organizované skupině dostatečně k tomu, aby soud mohl v daném rozsahu vyslovit závěr o vině a trestu, a to v rozsahu větším, než k jakému se sám stěžovatel doznal. Soudy sice nepřihlédly k nízkému věku stěžovatele, ale tento svůj postup řádně odůvodnily - rovněž jeho předchozí trestnou činností.
Ústavní soud rozumí, snaží-li se stěžovatel v rámci své obhajoby bagatelizovat své postavení ve skupině, zveličovat závislost na otci, tvrdit nevědomost o skutečném množství drog a klást důraz na svůj věk. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ovšem nezaručuje, že rozhodnutí nezávislého a nestranného soudu bude odpovídat požadavkům účastníka, ale představuje jistotu, že řízení před soudem a jeho rozhodování bude probíhat podle předem stanovených pravidel. Obžalovaný může být odsouzen jen pro zákonem stanovené jednání a může mu být uložen jen zákonný trest (čl. 39 Listiny, trestní zákoník). K námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch a nezabývaly se okolnostmi svědčícími v jejich prospěch, Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A-140, §46, stížnost č. 10862/84).
Úkolem Ústavního soudu není kontrolovat hodnocení důkazů obecných soudů. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy své postavení (čl. 90 Ústavy České republiky) naplnily a výhradně na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Úkolem orgánů činných v trestním řízení není jen odhalit trestnou činnost, ale rovněž ji náležitě zjistit a působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti (§1 trestního řádu). V případě organizované skupiny je proto na místě důkladně prozkoumat její fungování a strukturu tak, aby trestní řízení vedlo k ukončení její činnosti. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily, a proto Ústavní soud nezjistil v jejich napadených rozhodnutích stěžovatelem tvrzená pochybení.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu