ECLI:CZ:US:2019:4.US.3781.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3781/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti G. S., zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 1 As 88/2018-20, Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2018, č. j. 31 A 88/2016-31, rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 14. 6. 2016, č. j. KUJI 47554/2016, ředitelky Dětského domova v Jemnici ze dne 23. 3. 2016, č. j. DD/0289/2016, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 33 Cdo 4180/2014-128, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 31. 3. 2014, č. j. 54 Co 169/2013-98, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 11. 2012, č. j. 12 C 130/2012-71, za účasti Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, Okresního soudu v Třebíči, Krajského úřadu Kraje Vysočina a ředitelky Dětského domova v J. jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl umístěn v Dětském domově v J. (dále jen "dětský domov"); po nabytí zletilosti pobýval v uvedeném dětském domově jako zletilá nezaopatřená osoba soustavně se připravující na budoucí povolání, a to na základě smlouvy o poskytování plného přímého zaopatření podle §2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 10. 2012 (dále jen "zákon o výkonu ústavní výchovy"). Smlouvy o zaopatření byly se stěžovatelem uzavírány vždy na dobu určitou, poslední z nich na období od 1. 10. 2011 do 30. 9. 2012. Dne 18. 9. 2012 podal stěžovatel žádost o uzavření smlouvy o zaopatření, neboť ředitelka dětského domova s ním nesjednala další smlouvu o zaopatření z důvodu porušování sjednaných povinností stěžovatelem.
Stěžovatel podal dne 24. 9. 2012 žalobu o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu o zaopatření u Okresního soudu v Třebíči, který ji zamítl rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. 12 C 130/2012-71. Ke stěžovatelovu odvolání rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 54 Co 169/2013-98, kterým zrušil rozsudek okresního soudu, řízení ve věci zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k vyřízení dětskému domovu. Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzovaná věc nespadá do pravomoci obecných soudů, neboť smlouva o zaopatření má veřejnoprávní charakter. Ke stěžovatelově dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 12. 2015, č. j. 33 Cdo 4180/2014-128, změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že věc bude po právní moci usnesení postoupena ředitelce dětského domova, neboť ta vystupuje při uzavírání smlouvy o zaopatření vůči nezaopatřené osobě jako správní orgán.
Ředitelka dětského domova vydala dne 25. 2. 2016 výzvu k seznámení se s podklady rozhodnutí, na což reagoval stěžovatel tak, že vložil do textu smlouvy o zaopatření, jejíhož uzavření se domáhal, klauzuli, která řešila vypořádání nároků, jež měly vzniknout mezi uplatněným nárokem a rozhodnutím. Usnesením ze dne 18. 3. 2016 rozhodla ředitelka dětského domova podle §41 odst. 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a nepovolila změnu obsahu žádosti o poskytnutí plného přímého zaopatření; rozhodnutím ze dne 23. 3. 2016, č. j. DD/0289/2016, zamítla stěžovatelovu žádost o poskytnutí plného přímého zaopatření.
Krajský úřad Kraje Vysočina následně zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil napadená rozhodnutí ředitelky dětského domova, zejména uvedl, že právo stěžovatele na poskytování plného přímého zaopatření je založeno právním úkonem - uzavřením veřejnoprávní smlouvy. Ředitelka dětského domova nemohla stěžovateli vyhovět a smlouvu uzavřít, neboť dosáhl věku 26 let.
Stěžovatel napadl správní rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 31 A 88/2016-31, zamítl jako nedůvodnou. Následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2018, č. j. 1 As 88/2018-20. Správní soudy zejména uvedly, že smlouva o poskytování plného přímého zaopatření má veřejnoprávní charakter, stěžovatel se mohl proti nečinnosti ředitelky dětského domova bránit opatřením proti nečinnosti a zásahovou žalobou podle §82 a násl. s. ř. s., což však neučinil - důvod pro zamítnutí žádosti pro dovršení věku 26 let vyplývá ze zákona.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 19. 11. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení svých základních lidských práv a svobod zaručených článkem 33 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech čl. 28 Úmluvy o právech dítěte.
V podstatné míře stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy, zejména polemizuje se závěry obecných soudů o tom, že smlouva, jejíhož uzavření se stěžovatel domáhal, má veřejnoprávní charakter a že bylo možné se proti nečinnosti ředitelky dětského domova bránit prostředky proti nečinnosti a zásahovou žalobou. V posuzované věci šlo podle stěžovatele o vztah mezi dvěma soukromoprávními subjekty, a proto byla dána pravomoc civilních soudů; rovněž nebylo možné vést správní řízení o návrhu na uzavření smlouvy o zaopatření. Postup orgánů veřejné moci byl podle stěžovatele proměnlivý, formalistický, vzájemně si odporující a nepřesvědčil jej, že procesní právo bylo užito k naplnění práva hmotného. Postupem účastníků řízení bylo rovněž porušeno stěžovatelovo právo na vzdělání, neboť mu bylo upřeno nárokové plnění, které v širším kontextu plyne přímo z Listiny základních práv a svobod, popř. z mezinárodních smluv.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že správní orgány i obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatel se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesl již v řízení před obecnými soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není. Argumentace stěžovatele je jen výrazem nesouhlasu s rozhodnutími správního orgánu a obecných soudů; interpretace a aplikace podústavních právních norem však spadá do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádný exces, který by měl vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
Podstatná v posuzované věci je skutečnost, že stěžovatel zvolil na počátku k ochraně svých práv nesprávný nástroj - civilní žalobu. Obecné soudy ústavně konformním výkladem vysvětlily, proč spadá předmětná problematika do správní roviny s následnou možností soudní kontroly ze strany správních soudů, což ostatně stěžovatel využil. Negativní důsledky nesprávně zvoleného procesního nástroje nelze klást k tíži orgánů veřejné moci, nýbrž je nutné hledat určitou odpovědnost u samotného stěžovatele, popř. jeho zástupce, který hájil jeho zájmy již během řízení před civilními soudy.
Dětský domov (jeho ředitelka) může vystupovat jako soukromoprávní subjekt ve vztazích vznikajících v rámci civilního práva, stejně tak má ovšem postavení orgánu veřejné moci s přiznanými pravomocemi, a proto je nutné rozlišovat obě postavení. V posuzované věci obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč v případě procesu uzavírání smlouvy o zaopatření vystupuje ředitelka dětského domova v nadřazeném postavení jako správní orgán - na těchto závěrech není co měnit. Nejvyššímu správnímu soudů proto nelze vyčítat, že poskytl ucelený pohled na danou problematiku, včetně možnosti obrany prostřednictvím tzv. zásahové žaloby podle §82 a násl. s. ř. s., což je naopak nutné kvitovat. Je pravda, že postup ředitelky dětského domova mohl být efektivnější - aby bylo o stěžovatelově návrhu rozhodnuto (negativně nebo s vyústěním v uzavření veřejnoprávní smlouvy) v době, kdy ještě nebyla dána překážka ex lege v podobě dovršení věku 26 let. Tomu se však stěžovatel řádně a včas nebránil, a proto nelze až v této fázi úspěšně namítat nezákonnost postupu ředitelky dětského domova v podobě nečinnosti.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu