ECLI:CZ:US:2019:4.US.3791.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3791/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Meat BO spol. s r. o., sídlem Renneská třída 820/22a, Brno, zastoupené JUDr. Radimem Charvátem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Koliště 1965/13a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018 č. j. 25 Cdo 1857/2018-1158, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2017 č. j. 20 Co 262/2017-1121 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. ledna 2017 č. j. 8 C 231/2008-1072, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Metrostav a. s., sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8 - Libeň, 2. obchodní společnosti S u b t e r r a a. s., sídlem Koželužská 2246/5, Praha 8 - Libeň, 3. obchodní společnosti OHL ŽS, a. s., sídlem Burešova 938/17, Brno, a 4. Veterinární a farmaceutické univerzity Brno, sídlem Palackého třída 1946/1, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 4 600 000 Kč s příslušenstvím proti žalovaným, kterými byli v daném řízení vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem. Uvedená částka měla představovat náhradu škody za nucené ukončení stěžovatelčina podnikání (porážení zvířat), neboť jí užívaný objekt musela vyklidit v důsledku nedostatků ve statice nemovitosti. Ty dle stěžovatelky vznikly jako následek ražby tunelu v blízkosti nemovitosti pod ulicí Dobrovského v Brně. Dle obvodního soudu nelze stěžovatelkou uplatněné nároky považovat za škodu vzniklou provozní činností některého z vedlejších účastníků. Některým ztrátám (např. smluvním pokutám v souvislosti s ukončením činnosti, které navíc nebyly dle soudu sjednány platně) mohla stěžovatelka předejít, a proto jí za ně nenáleží náhrada. Stavební povolení na sanační práce předmětné budovy bylo vydáno již v roce 2005 a její vlastník navrhoval ukončení nájemního vztahu se stěžovatelkou již v tomto roce, a to dohodou. Stěžovatelka tak měla dostatek času upravit své podnikání tak, aby předešla následným ztrátám v roce 2007. Podobný závěr se vztahuje k požadované náhradě odstupného zaplaceného zaměstnancům stěžovatelky. Totožná je situace u nákladů vzniklých demontáží a odvozem technologií. Požadovanou náhradu právních nákladů, vzniklých v souvislosti s ukončením nájemního vztahu, nemůže soud přiznat pro jejich neúčelnost. Co se týče uplatněného nároku na ušlý zisk, obvodní soud poukázal na to, že stěžovatelka se mohla na přerušení provozu připravit s předstihem. Z daňových přiznání však vyplývá, že v předchozích letech hospodařila stěžovatelka s minimálními zisky, nebo dokonce ve ztrátě, takže vznik takové škody nelze dovodit.
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Přitom se ztotožnil s většinou argumentace obsažené v napadeném rozsudku. Újma stěžovatelce nevznikla v příčinné souvislosti s faktickou nemožností užívat předmětnou nemovitost, nýbrž v důsledku legálního ukončení nájemního vztahu. Stěžovatelčin postup v předmětném období vykazuje dle odvolacího soudu porušení prevenční povinnosti podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatelka byla již v červenci 2005 informována o tom, že nebude moci pronajatý objekt užívat z důvodu sanačních prací a musela tak sled budoucích událostí předjímat. Ukončení nájemního vztahu přitom nezáviselo na vůli vedlejších účastníků, ale bylo důsledkem realizace zakázky Ředitelství silnic a dálnic.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění potvrdil závěr, že stěžovatelka za vznik újmy odpovídá sama porušením §415 občanského zákoníku. Stav budovy byl špatný ještě před výstavbou tunelu. Nelze tedy stěžovatelce přisvědčit, že kdyby nebyly prováděny sanační práce, mohla by budovy nerušeně užívat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že kvůli nesrozumitelnému postupu odvolacího soudu v roce 2015 vznikly stěžovatelce nemalé zbytečné náklady s dalším vedením řízení. Odvolací soud nezohlednil, že stěžovatelka měla určitý zisk, jak vyplývá z daňových přiznání. Za nepřípustný pak stěžovatelka považuje výsledek celého řízení, podle nějž za nucené ukončení její podnikatelské činnosti neodpovídá nikdo. Dle názoru stěžovatelky se pak Nejvyšší soud řádně nevypořádal s jejím dovoláním. Obecné soudy podle jejího názoru nesprávně vyhodnotily příčinnou souvislost mezi stavbou tunelu a nutností opravy stěžovatelkou užívané nemovitosti. Jejich závěr, že ukončila svou činnost dříve, než došlo k nucenému vyklizení budovy, a tedy za ní odpovídá sama, považuje stěžovatelka za absurdní, neboť právě takovým postupem by stěžovatelka porušila prevenční povinnosti zabránit větším škodám. Nesprávně pak soudy přistoupily rovněž k určení výše ušlého zisku. Porušení svých práv spatřuje dále stěžovatelka v tom, že jí nalézací a odvolací soud neposkytly řádné poučení podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Pro stěžovatelku je pak nepřijatelné, že za nucené ukončení své podnikatelské činnosti se náhrady škody nedomůže od žádného z žalovaných. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
8. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá fakticky tytéž námitky, jaké uplatnila v předchozích opravných prostředcích (odvolání a dovolání), aniž by z větší části reflektovala, že se soudy s těmito námitkami poměrně obsáhle vypořádaly. U většiny námitek tak lze stěžovatelku odkázat na argumentaci obsaženou v odůvodněních jí napadených rozhodnutí, jež se s těmito námitkami vypořádaly. Pouhý nesouhlas s touto argumentací, není-li doloženo porušení některého z ústavněprávních principů soudního rozhodování, ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu nedostačuje. Závěry napadených rozhodnutí, dle nichž zavinila vzniklou újmu stěžovatelka sama svým "nebdělým" postupem, nevedou, s ohledem na zjištěný skutkový stav (zejména vývoj vztahů mezi stěžovatelkou a 4. vedlejším účastníkem pronajímajícím předmětnou budovu), k závěru o porušení některého z ústavních principů práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadená rozhodnutí nevychází z tvrzení, že za vzniklou újmu neodpovídá nikdo, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž pouze konstatují, že ji zavinila stěžovatelka sama, a zároveň, že ji rovněž nezavinil nikdo z vedlejších účastníků. Nad rámec těchto tvrzení zásadně ani rozhodnutí v občanskoprávní věci, s jasně vymezeným předmětem řízení, jít nemůže. Přezkoumávat otázku příčinné souvislosti pak Ústavnímu soudu nepřísluší. V tomto směru lze pouze konstatovat, že soudy provedly celou řadu důkazů a tyto srozumitelně vyhodnotily. Jejich závěry tak z ústavněprávního hlediska obstojí.
10. Ztotožnit se pak Ústavní soud nemohl ani s namítanými nedostatky v procesním postupu soudů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu je dle Ústavního soudu dostatečné, neboť zevrubně reaguje na všechny relevantní námitky, které souvisejí s opěrnými důvody rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně nad rámec nesouhlasu se skutkovými a hmotněprávními závěry soudů stěžovatelka žádné procesní výtky k odůvodnění Nejvyššího soudu nevznáší.
11. Konečně, namítá-li stěžovatelka, že se jí nedostalo od obvodního soudu poučení podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudu řádu, pak ani tato skutečnost nepředstavuje porušení jejích ústavních práv. Především tuto námitku neuplatnila v podaném odvolání, kde pouze namítala nesprávnost skutkových závěrů obvodního soudu, učiněných v dané otázce výpočtu ušlého zisku. Odvolací soud na tyto námitky reagoval a případné pochybení nalézacího soudu tak napravil, neboť procesní polemika nad touto otázkou nemohla být pro stěžovatelku nejpozději v okamžiku podávání dovolání již jakkoliv překvapivou. Z hlediska jejích procesních práv v řízení jako celku tak k ústavně relevantnímu porušení stěžovatelčiných práv nedošlo. Případný kasační zásah Ústavního soudu by tak musel nutně představovat pouze "formální průtah" v nezávislém hodnocení dílčí skutkové otázky, kterou již navíc odvolací soud ústavně souladným způsobem vyřešil.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu