ECLI:CZ:US:2019:4.US.3795.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3795/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, sídlem Žitavského 496, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2353/2019-100 ze dne 5. 9. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 11/2019-77 ze dne 14. 3. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 28 C 114/2018-43 ze dne 16. 10. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatel byl obviněn a následně i obžalován ze zločinu vydírání, rozsudkem Okresního soudu Praha - západ byl však obžaloby zproštěn (následné odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele bylo odvolacím soudem zamítnuto). V řízení, z něhož vzešla nyní posuzovaná ústavní stížnost, se stěžovatel domáhal po žalovaném jako fyzické osobě náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč, k níž mělo dojít postupem žalovaného v předmětném trestním řízení, v němž žalovaný vystupoval jako dozorující státní zástupce.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl, neboť směřovala proti osobě, která není pasivně věcně legitimována. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podle odvolacího soudu byly veškeré úkony žalovaného, které stěžovatel napadal, úkony žalovaného jako státního zástupce, přičemž nepostrádaly místní, časový ani věcný vztah k plnění úkolů příslušného státního zastupitelství. Stěžovatel se tak dle odvolacího soudu měl domáhat náhrady tvrzené újmy po státu prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání zčásti pro vady, neboť stěžovatel k některým otázkám nevymezil naplnění podmínky přípustnosti, zčásti pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se dle Nejvyššího soudu vypořádal s otázkou provedení potřebných důkazů v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž prvně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že jeho dovolání bylo projednatelné a jednoznačně z něj vyplývalo, že se při hodnocení předložených otázek soudy odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel se údajně musí také "pozastavit" nad hodnocením dovolacího soudu týkajícího se otázky volného hodnocení důkazů za situace, kdy soudy nižších soudů žádné důkazy neprováděly. Nalézací soud pak podle stěžovatele ani řádně neodůvodnil, proč navrhované důkazy neprovedl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí prvně konstatovat, že napadenému usnesení Nejvyššího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatel v dovolání položil čtyři otázky. Učinil tak na úplný závěr svého podání, aniž by uvedl, že k nim vztahuje přípustnost dovolání a aniž by k nim rozebral - jak §241a odst. 2 občanského soudního řádu vyžaduje - zda a jak je doposud hodnotila judikatura dovolacího soudu. Povinnost uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání, přitom nejenže je vyjádřena v zákoně, nýbrž byla opakovaně potvrzena a vysvětlena v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu (za všechny viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, jež bylo citováno v několika stovkách rozhodnutí obou zmíněných soudů).
Nejvyšší soud nicméně navzdory zjevné ledabylosti při sepisu dovolání z jeho obsahu vyčetl splnění obsahových náležitostí alespoň ke dvěma otázkám, ke kterým se následně dostatečně vyjádřil. Pokud jde o zbylé dvě otázky, ty se týkaly poučovací povinnosti soudů a stěžovatel v ústavní stížností neuvádí nic, co by svědčilo o tom, že ve vztahu k nim dovolání zákonné náležitosti obsahovalo.
Jde-li pak o otázku dokazování, soudy zejména na základě nesporných tvrzení účastníků zjistily skutkový stav v míře postačující k rozhodnutí ve věci, přičemž odvolací soud také řádně odůvodnil (a tím případně napravil možné nedostatky rozhodnutí nalézacího soudu), proč důkazy navržené stěžovatelem nebyly provedeny. Stěžovatel koneckonců v ústavní stížnosti zmiňuje pouze navržení důkazu připojením trestního spisu, aniž by ale jakkoli vysvětlil, co konkrétně by z něj plynulo pro závěr o odpovědnosti žalovaného jakožto fyzické osoby za tvrzenou újmu. Je tak patrné, že stěžovatel nesouhlasí spíše s právním hodnocením soudů (tedy že žalovaný není pasivně věcně legitimován) nikoli s tím, jak zjistily skutkový stav, který byl poměrně jasný. Ani právní hodnocení obecných soudů však nevzbuzuje žádné ústavněprávní pochyby.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu