ECLI:CZ:US:2019:4.US.3842.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3842/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2018, č. j. 3 Tdo 947/2018-54, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. 7 To 26/2018, a Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2017, sp. zn. 6 T 65/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem uznal Krajský soud v Praze stěžovatele vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 trestního zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku, odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let do věznice s ostrahou a současně mu uložil ochrannou protialkoholní léčbu v ambulantní formě. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem zrušil částečně výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let do věznice s ostrahou. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci řízení o opravných prostředcích a upřednostnily důkazy v jeho neprospěch. Stěžovatel namítá, že byla porušena zásada nullum crimen sine lege, neboť soudy neprokázaly, úmysl poškozenou uškrtit, tedy naplnění subjektivní stránky trestného činu. Pro porušení zásady in dubio pro reo pak byl stěžovatel odsouzen za závažnější verzi skutku, o níž panují důvodné pochybnosti; odvolává se přitom na revizní znalecký posudek, podle kterého měl rdousit jen malou silou a jen po krátkou dobu, tedy neohrozil poškozenou na životě. Stěžovatel tedy nejednal v úmyslu poškozenou usmrtit - v opačném případě by škrtil s větší intenzitou a dobrovolně by od svého jednání neupustil. Stěžovatel proto odmítá, že k ukončení jeho útoku vedl zásah svědkyně, neboť pro takové tvrzení není žádný objektivní důkaz než právě výpověď svědkyně, která přitom nemohla vidět, co přesně stěžovatel dělá (stála za jeho zády), a neměla žádný důvod proti němu zakročit - svůj útok ukončil stěžovatel sám, poté, co poškozenou (dostatečně) "vystrašil". Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které ne každý útok na krk oběti naplňuje skutkovou podstatu zločinu vraždy ve stádiu pokusu (sp. zn. IV. ÚS 37/03, I. ÚS 1038/17). V projednávaném případě existuje důkazní nouze, a proto by soudy měly přijmout hodnocení pro stěžovatele příznivější; proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 39 a 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), a proto na sebe nemůže přebírat právo přezkumného dohledu, postupují-li soudy ve shodě s ustanoveními hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Z principu nezávislosti soudce (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů; respektují-li obecné soudy při svém rozhodování tuto zásadu, není v pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat jejich hodnocení důkazů. Ústavní soud reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadená rozhodnutí soudů porušila některé ze základních práv stěžovatele, což však v projednávané věci nezjistil.
Řízení před soudem je zákonem upravený proces zjišťování a hodnocení skutečností (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny) rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy (trestního zákoníku), z něhož vyplyne meritorní rozhodnutí ve věci samé, které musí dodržet čl. 39 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých základních práv spočívající v tom, že nebyl prokázán jeho úmysl vraždit a současně existovaly pochybnosti, které soudy nevzaly v úvahu. Jak je patrné z rozsudku nalézacího soudu, odvolání i dovolání, stěžovatel opakovaně předkládá své námitky, přestože právě nalézací soud se jimi dostatečně zabýval a důkladně se s nimi vypořádal.
Stěžovatel se opakovaně odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 1037/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který však byl krajskému soudu v době jeho rozhodování znám. V napadeném rozsudku se i s ohledem na citovaný judikát zabýval nalézací soud mírou a intenzitou škrcení (dušení) a povědomím pachatele o možných důsledcích jeho jednání, tedy tím, zda věděl, že svým jednáním může způsobit smrt a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn; zda konkrétní znaky "jednání musí mít jednoznačnou souvislost s možností úmrtí, která je běžně rozpoznatelná pro pachatele a která je relativně pravděpodobná". Obdobně též i nález sp. zn. IV. ÚS 37/03, podle něhož "Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)".
K incidentu - pokusu o vraždu - došlo nejen v přítomnosti stěžovatele a poškozené, ale i za (aktivní) účasti svědkyně, která se snažila partnerský konflikt mírnit a která v okamžiku vrcholícího útoku zabránila stěžovateli jej dokonat. Stěžovatel bagatelizuje účast svědkyně na ukončení svého útoku a tvrdí, že od něj sám upouštěl. Z rozsudku je patrné, proč soud neuvěřil verzi stěžovatele, kterou předestřel teprve u hlavního líčení - dříve odmítal vypovídat s tím, že si nic nepamatuje. Rovněž poškozená si podrobnosti vrcholícího útoku nebyla schopna podrobně vybavit, byť příčinu i průběh útoku sama dobrovolně prezentovala (po dvanácti hodinách) policejnímu orgánu; v průběhu řízení se snažila útok stěžovatele ospravedlňovat s tím, že mu jeho jednání odpustila. Za této situace soud jasně vysvětlil, které věci vzal za prokázané, proč neuvěřil verzi stěžovatele, ale výpovědi svědkyně (podpořené dalšími důkazy), která se opakovaně snažila ukončit útok stěžovatele proti poškozené.
Stěžovatel zjevně od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy (soud prvního stupně). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a následně vyjádří v odůvodnění rozsudku. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá, a proto nebyla porušena pravidla spravedlivého procesu. Polemika stěžovatele s právními závěry, které jsou pro něj subjektivně nepříznivé, není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Soudy srozumitelně vysvětlily, jak naložily s argumentací stěžovatele, řádně svá rozhodnutí odůvodnily a do tvrzených základních práv nezasáhly.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku Krajského soudu v Praze není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu