ECLI:CZ:US:2019:4.US.3860.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3860/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Géciho, zastoupeného Mgr. Janem Balciarem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3665/2018-193 ze dne 18. 9. 2019, Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 86/2018-160 ze dne 16. 5. 2018 a Okresního soudu v Mělníku č. j. 4 EXE 1262/2015-131 ze dne 29. 12. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a dále a) Tomáše Mácsodiho a b) Pavla Mácsodiho, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením Okresního soudu v Mělníku (dále jen "exekuční soud") byla k návrhu povinných vedlejších účastníků částečně zastavena exekuce na jejich majetek (výrok I), vedená k vymožení pohledávky stěžovatele (oprávněného) ve výši 1 428 500 Kč s příslušenstvím (v části vedené podle rozhodčího nálezu), stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejším účastníkům na nákladech řízení 25 464 Kč (výrok III) a exekutorovi soud náhradu nákladů exekuce v zastavené části nepřiznal (výrok IV). Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele proti výroku IV usnesení exekučního soudu odmítl, výroky I a III potvrdil a uložil mu nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 25 464 Kč. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se při svém posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a předloženou právní otázku není důvod posoudit jinak.
2. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Je přesvědčen, že závěr obecných soudů o absolutně neplatné rozhodčí smlouvě byl překonán nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1336/18 ze dne 8. 1. 2019 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), kterým Ústavní soud významně rozšířil okruh platných rozhodčích doložek, jež byly podle předchozí judikatury Nejvyššího soudu považovány za neplatné. Nález byl vydán v mezidobí od podání dovolání do rozhodnutí Nejvyššího soudu, který tak měl závazný právní názor Ústavního soudu zohlednit a respektovat, čímž porušil legitimní očekávání stěžovatele o jednotnosti rozhodovací praxe. Postup obecných soudů nemá oporu v zákoně, byl-li v exekučním řízení fakticky zrušen pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález, je v rozporu s principy spravedlnosti a v jeho důsledku bylo porušeno stěžovatelovo právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, pomíjí-li možný výklad jiný (ústavně konformní), jsou-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou-li v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
5. Stěžovatel v projednávané věci pokračuje v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil v řízení před obecnými soudy. Podmínky, za kterých si mohou smluvní strany sjednat rozhodčí doložku, upravuje zákon, a je zásadně na obecných soudech, aby v konkrétních případech posoudily, zda obsah a způsob sjednání rozhodčí doložky zákonu odpovídají. Ústavnímu soudu nepřísluší uvedenou činnost obecných soudů nahrazovat a v rovině tzv. podústavního práva přezkoumávat; je oprávněn a povinen zasáhnout, byl-li by výklad učiněný obecnými soudy zjevně excesivní, případně by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2061/15).
6. Klíčovou otázkou je zde způsob výběru rozhodce, přičemž její řešení je na obecných soudech a zásah Ústavního soudu by mohl být odůvodněn za předpokladu, že by příslušné řešení bylo možné považovat za "extrémní". K takovému závěru však Ústavní soud (na rozdíl od věci rozhodované nálezem sp. zn. III. ÚS 1336/18) nedospěl. Na jednotlivé uplatněné námitky stěžovatele napadená rozhodnutí srozumitelně, logicky a přesvědčivě odpovídají, stěžovatel tedy měl možnost svá práva plně hájit. Nesouhlas s hodnocením věci ze strany obecných soudů v rovině podústavního práva důvodem pro zásah Ústavního soudu není.
7. Se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1336/18 napadená rozhodnutí nikterak nekolidují, neboť "poselstvím" uvedeného nálezu není "významné rozšíření okruhu platných rozhodčích doložek", jak se domnívá stěžovatel. Ústavní soud zde pouze vyslovil závěr o příliš formalistickém výkladu neplatnosti rozhodčí doložky jako celku, přestože určení rozhodce bylo sjednáno dvojím způsobem, přičemž jeden z nich bylo možné považovat za transparentní, a právě jím byl ve věci rozhodce také skutečně určen - o takový případ však ve věci stěžovatele nejde. Způsob určení rozhodce, sjednaný v projednávané věci, je ustálenou soudní praxí jednotně považován za nedostatečně transparentní se všemi důsledky z toho plynoucími (viz i usnesení sp. zn. III. ÚS 1552/16 ze dne 26. 7. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 3769/15 ze dne 23. 3. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 807/15 ze dne 26. 1. 2016). Stěžovatelova argumentace nálezem sp. zn. III. ÚS 1336/18 na tomto závěru nic nemění.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu