ECLI:CZ:US:2019:4.US.3880.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3880/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele D. J., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem, sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 19. října 2018 sp. zn. 3 KZV 28/2018 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, Oddělení vyšetřování, Oblast východ, pracoviště Ostrava ze dne 4. října 2018 č. j. GI-TC-2929-23/TČ-2018-842080, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Generální inspekce bezpečnostních sborů, Oddělení vyšetřování, Oblast východ, pracoviště Ostrava, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů, Oddělení vyšetřování, Oblast východ, pracoviště Ostrava (dále jen "orgán generální inspekce") bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že jako vyšetřující policista celkem třikrát v jednom případě ovlivňoval svědky a záměrně nesprávně protokoloval jejich výpovědi, aby zajistil obviněnému z vyšetřované trestní věci mírnější právní kvalifikaci jeho deliktního jednání, které spočívalo, stručně řečeno, v tom, že jako řidič vozidla pod vlivem návykové látky hrozil najetím do jednoho ze svědků. K závěru o důvodnosti trestního stíhání stěžovatele dospěl orgán generální inspekce zejména na základě svědeckých výpovědí potvrzujících, že v popsané trestní věci byl jeden svědek stěžovatelem přesvědčován, aby u procesně použitelné výpovědi uvedl nepravdu, a u dalších svědků záměrně chybně sepsal protokol o jejich výpovědích. Toto podezření je zesilováno tím, jak závažně se rozchází obsah prvotních úředních záznamů sepsaných s těmito svědky s obsahem protokolů sepsaných stěžovatelem. Orgán generální inspekce neopatřoval výpověď právního zástupce obviněného ze stěžovatelem vyšetřované věci, který byl přítomen sepisování protokolů o svědeckých výpovědích. Jednak by musel, jakožto obhájce, být zproštěn svým klientem mlčenlivosti, a dále je v jeho přirozeném zájmu potvrzovat skutkový stav věci příznivý pro jeho klienta.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, na jejímž základě zrušilo Krajské státní zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství") napadené usnesení v jednom ze tří bodů obvinění, neboť jeden ze svědků podstupuje těžkou léčbu (na bázi opiátů) a jeho výpovědi nejsou navíc zcela jednoznačné. V dalších dvou bodech byla důvodnost obvinění potvrzena. Svědecké výpovědi tomu jednoznačně napovídají. Podstatné dle státního zastupitelství není v dané chvíli zjištění pohnutky stěžovatele. Z okolností případu je zřejmé, že stěžovatel musel jednat úmyslně. Výpověď obhájce přítomného sepisování protokolů není v dané fázi trestního řízení dle krajského státního zastupitelství nutná a lze ji opatřit později.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgán generální inspekce pochybil, vytýká-li stěžovateli rozdíl mezi prvotními úředními záznamy a jím sepsanými protokoly o výpovědích (procesně použitelných). Úřední záznamy totiž slouží pouze ke zjištění osob, které bude vhodné do budoucna vyslechnout jako svědky. Jejich obsah nelze dle právní úpravy poměřovat s procesně použitelnými výpověďmi. K dalšímu pochybení došlo tím, že napadená rozhodnutí hodnotí věrohodnost stěžovatelem navrženého svědka, aniž by došlo k jeho výslechu. Rozhodnutí tak obsahuje spekulace stran jeho možné nevěrohodnosti v zájmu jeho klienta. Stěžovatel poukazuje na to, že obhájce zproštěný mlčenlivosti je povinen vypovídat pravdivě jako jakýkoliv jiný svědek. Za právně nepřípustný pak považuje stěžovatel závěr krajského státního zastupitelství, dle nějž není nutné zabývat se podrobně pohnutkou stěžovatelova jednání. Pohnutka je základním znakem přečinu zneužití úřední osoby a musí tedy být popsána. Stěžovatel trvá na tom, že v jím vyšetřované trestní věci postupoval v souladu se všemi právními předpisy. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud dle své ustálené judikatury [srov. např. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/] nezasahuje do probíhajících trestních řízení, a to tím spíše v jejich přípravné fázi, pokud zároveň nedochází k významnému a nenapravitelnému zásahu do základních práv a svobod (např. vzetím do vazby či zajištěním finančních prostředků). Existenci takového zásahu stěžovatel nenamítal. V takových případech lze ústavní stížnosti brojící proti zahájení trestního stíhání vyhovět toliko tehdy, lze-li postup orgánů činných v trestním řízení označit za svévolný, a tedy postrádající jakýkoliv racionální a právní podklad. Tak tomu však v dané věci není.
8. Proti stěžovateli je vedeno standardní trestní řízení, v němž již bylo provedeno několik důkazů napovídajících o stěžovatelově vině. Věrohodnost těchto důkazů a opatřování dalších má i podle odůvodnění napadených rozhodnutí následovat. V tomto směru nelze orgánům činným v trestním řízení cokoliv vytknout. Totéž platí i o právním hodnocení stěžovatelova údajného jednání. I to bude předmětem dalších fází trestního řízení a bylo by v rozporu s principy ústavního pořádku, aby do této oblasti Ústavní soud v dané chvíli zasahoval. K tomu jsou jiné příslušné orgány. Toliko pro úplnost lze poznamenat, že stěžovatelova pohnutka je v usnesení orgánu generální inspekce jednoznačně vyjádřena, a to jako opatření neoprávněného prospěchu obviněnému ze stěžovatelem vyšetřované věci. Znalost vnitřního motivu stíhaného jednání naopak podstatnou náležitostí pro zahájení trestního stíhání není.
9. Napadená rozhodnutí obsahují všechny nezbytné náležitosti a vypořádávají se se všemi stěžovatelovými námitkami. Z ústavněprávního hlediska proto obstojí.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu