ECLI:CZ:US:2019:4.US.3881.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3881/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Jana Kulicha, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem v Drnovicích, Kuzina 169, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 29 Cdo 3350/2016-482, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, č. j. 2 Cmo 175/2014-368, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Petra Marčíka, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") byl změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "nalézací soud") ze dne 6. 2. 2014, č. j. 43 Cm 45/2009-306, jímž byl zrušen směnečný platební rozkaz nalézacího soudu ze dne 5. 1. 2009, č. j. 43 Sm 93/2008-31. Na rozdíl od soudu nalézacího dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou důvody pro zrušení směnečného platebního rozkazu, podle kterého je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi směnečný peníz ve výši 14 426 018 Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel včasné dovolání, jímž se zabýval Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud"), který vydal napadené usnesení. Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako věcně neprojednatelné, protože jeho věcnému přezkumu brání, že řešení předmětné otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno.
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné především proto, že v něm uplatněná argumentace směřuje výlučně ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, podle kterého stěžovateli námitka nesprávného vyplnění blankosměnky v poměrech dané věci nesvědčí. Stěžovatel podle dovolacího soudu přehlíží, že jakkoli odvolací soud nepřiznal žalovanému právo bránit se proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedenou námitkou, současně uzavřel, že stěžovatelem uplatněná námitka není ani důvodná, neboť k porušení vyplňovacího práva původním žalobcem nedošlo. Dovolací soud rovněž uvedl, že ve shodě s odvolacím soudem nemá žádné pochybnosti o tom, že jedinou podmínkou, na jejíž splnění bylo podle smlouvy o vyplňovacím právu vázáno právo remitenta doplnit do sporné blankosměnky chybějící údaje, byla okolnost, že remitent "obdrží od příslušného Krajského obchodního soudu směnečný platební rozkaz o zaplacení požadované částky", vydaný na základě blankosměnky vystavené dne 23. 12. 1997, za jejíž zaplacení převzal remitent směnečné rukojemství. O tom, že uvedená podmínka byla splněna, není podle dovolacího (i odvolacího) soudu pochyb.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu se řádně zastoupený stěžovatel brání včasně podanou ústavní stížností; uvádí, že Nejvyšší soud zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože se odmítl zabývat všemi otázkami vymezenými v dovolání a svůj postup nedostatečně odůvodnil. V této souvislosti odkázal stěžovatel na podle něj relevantní judikaturu Ústavního soud, např. na jeho nález ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 1864/09. Podle stěžovatele založil odvolací soud své rozhodnutí na skutkových závěrech, které sám nezjistil, dopustil se zásadních pochybení, v nichž lze dohledat dovolací důvod. Stěžovatel ve svém dovolání pochybení odvolacího soudu identifikoval, analyzoval i pojmenoval a dovolací soud, namísto toho, aby se přezkumu napadeného rozhodnutí věnoval, cíleně hledal důvod, proč dovolání odmítnout.
Ústavní soud se s argumentací stěžovatele neztotožňuje a ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.
Lze chápat nespokojenost stěžovatele s výsledkem řízení, podle kterého má zaplatit jen jako směnečný peníz ve výsledku částku vyšší než 14 mil. Kč; jeho nespokojenost s výsledkem sporu však nemůže zakládat porušení tzv. práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a odůvodňovat zásah Ústavního soudu. Stejně jako ve svém dovolání, opakuje stěžovatel i v ústavní stížnosti především námitky proti skutkovým (i právním) závěrům odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu nalézacího, a směnečné žalobě tak fakticky vyhověl v plném rozsahu.
Pro rozhodnutí Ústavního soudu je však podstatné, že odvolací soud se v napadeném rozsudku přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami účastníků (v této souvislosti především stěžovatele) a své rozhodnutí náležitě odůvodnil a vysvětlil. Ústavní soud důvodům rozhodnutí odvolacího soudu zcela rozumí a neshledal žádný důvod, pro který by je měl rušit. Také dovolací soud se věcí zabýval v intencích příslušných procesních ustanovení, a dospěl především k závěru, že námitky stěžovatele ke skutkové stránce věci nezakládají přípustnost dovolání. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o dovolání je řízením o mimořádném opravném prostředku a procesní předpis nezaručuje právo účastníka na meritorní projednání tohoto opravného prostředku. Odůvodní-li Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání, což se v tomto případě stalo, neexistuje žádný důvod, pro který by měl Ústavní soud zasahovat.
Stěžovatel se snaží učinit z Nejvyššího soudu další řádnou přezkumnou instanci, což je role, která mu v soustavě obecné justice nenáleží. Stejně tak nenáleží Ústavnímu soudu role další přezkumné instance "nad rozhodovací činností obecných soudů". Obecné soudy, na jejichž rozhodnutí lze pro stručnost odkázat, se zabývaly věcí pečlivě a opakovaně, přezkoumaly veškeré námitky stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu a vydaly v řádně vedeném směnečném řízení, které je ze zákona "přísné" a koncentrované, rozhodnutí, do nichž nemá Ústavní soud důvod zasahovat, přestože si je vědom jejich závažnosti pro stěžovatele.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný; podle §43 odst. 3 téhož zákona obsahuje usnesení jen stručné odůvodnění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu