ECLI:CZ:US:2019:4.US.3955.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3955/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem, sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih ze dne 22. října 2018 č. j. ZT 44/2017-42, za účasti Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Územní odbor Plzeň-venkov, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 8. 3. 2017 č. j. KRPP-151724-106/TČ-2016-031181-J-PU zahájil stěžovatelovo trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že převedl bezplatně nemovitosti v hodnotě několika milionů korun na svého otce, ačkoliv si byl vědom existence svých dluhů, jejichž vymožení tímto jednáním z větší části znemožnil. K závěru o existenci důvodného podezření ze spáchání tohoto trestného činu dospěl policejní orgán na základě výpovědí poškozených a listinných důkazů, tyto výpovědi potvrzujících.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní státní zastupitelství Plzeň-jih (dále jen "okresní státní zastupitelství") zamítlo pro opožděnost usnesením ze dne 25. 4. 2017 č. j. ZT 44/2017-10. Toto usnesení bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 3 Tz 10/2018-16, podle nějž okresní státní zastupitelství nesprávně posoudilo otázku opožděnosti podané stížnosti.
4. Okresní státní zastupitelství tak v dané věci rozhodovalo znovu a ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost zamítlo pro nedůvodnost. Dle odůvodnění napadeného usnesení netrpí usnesení policejního orgánu žádnými vadami, a jeho závěry jsou opřeny o dostatek podkladů, na jejichž shrnutí okresní státní zastupitelství odkázalo. Z nich pak vyplývá důvodné podezření o spáchání trestného činu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele je postup státního zastupitelství v dané věci v rozporu s principy právního státu. Především okresní státní zastupitelství nesplnilo svoji povinnosti vypořádat se se všemi uplatněnými stížnostními námitkami. Důvody, které vedly státní zastupitelství k zamítnutí stížnosti, v rozhodnutí dle stěžovatele zcela absentují. Odůvodnění je zcela obecné, použitelné v jakémkoliv případě zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. To jej činí nepřezkoumatelným. Konečně považuje stěžovatel za nestandardní, že okresní státní zastupitelství má zájem stíhat 8,5 roku starý skutek, který byl již navíc v podstatě vyřešen prostředky civilního práva. S ohledem na tuto skutečnost se měly orgány činné v trestním řízení se stěžovatelovými námitkami vypořádat zvlášť pečlivě. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud dle své vlastní ustálené judikatury, stěžovateli dle odůvodnění ústavní stížnosti známé, nezasahuje do probíhajících trestních řízení, a to tím spíše v jejich přípravné fázi, pokud zároveň nedochází k významnému a nenapravitelnému zásahu do základních práv a svobod (např. vzetím do vazby či zajištěním finančních prostředků). Existenci takového zásahu stěžovatel nenamítal. V takových případech lze ústavní stížnosti brojící proti zahájení trestního stíhání vyhovět toliko tehdy, lze-li postup orgánů činných v trestním řízení označit za svévolný, a tedy postrádající jakýkoliv racionální a právní podklad. Takový druh pochybení sice stěžovatel fakticky namítá, avšak Ústavní soud jej při přezkumu napadeného rozhodnutí neshledal.
9. Napadené rozhodnutí totiž fakticky odkazuje na závěry usnesení policejního orgánu, které okresní státní zastupitelství shledává jako správné. Usnesení policejního orgánu je přitom dostatečně obsáhlé a zevrubně popisuje jak nashromážděné důkazy, tak z nich logicky vyplývající podezření o stěžovatelově vině. Tím obě rozhodnutí ve svém souhrnu splňují ústavní požadavky na zahájení trestního stíhání. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by orgány činné v trestním řízení měly již v této (zcela úvodní) fázi trestního řízení povinnost uzavřít celou řadu jím vznesených otázek. Stěžovatelovy velmi obsáhlé námitky (aplikace zásady subsidiarity trestní represe, otázka plynutí času, otázka skutečné výše škody) mají takovou povahu, že je bude nezbytné vypořádat až po opatření všech dostupných důkazů, neboť např. míru společenské škodlivosti stěžovatelova jednání nelze zásadně určit až do ukončení vyšetřování a zjištění všech souvisejících okolností. Orgány státního zastupitelství tak zásadně nemají povinnost tuto otázku řešit již při zahájení trestního stíhání, kdy je dáno "pouhé" důvodné podezření ze spáchání trestného činu, nýbrž až při pozdějších fázích.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu