ECLI:CZ:US:2019:4.US.3966.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3966/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018 č. j. 6 Tdo 599/2018-I-107, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 10 To 79/2017-4407 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. července 2017 č. j. 62 T 3/2017-4102, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) a odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu zavlečení podle §172 odst. 2 a odst. 3 písm. a) a e) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl dopustit, stručně řečeno tak, že v jednom případě ve skupině dalších pachatelů přepadl vylákaného poškozeného, spoutal jej a mučil v úmyslu získat od něj finanční prostředky, přičemž v době zbavení osobní svobody poškozený z neznámých důvodů zemřel a pachatelé se zbavili jeho těla v lese. V druhém případě ve skupině pachatelů na Slovensku přepadl a unesl druhého poškozeného, kterému vyhrožoval usmrcením a násilím, a ve snaze získat od něj finanční prostředky jej převezl do České republiky. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 let. Soud dále odsouzeným stanovil povinnost nahradit poškozenému a pozůstalým majetkovou i nemajetkovou újmu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl krajský soud zejména na základě výpovědí jednotlivých obviněných a v druhém případě rovněž na základě výpovědi poškozeného. Další velká řada svědeckých výpovědí měla podpůrnou povahu a sloužila jako nepřímý důkaz k určení věrohodnosti důkazů přímých.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry krajského soudu, které se týkaly viny stěžovatele. Jeho obhajobu, a jím předložené důkazy, vyvrací rozpory v jeho vlastní výpovědi a záznam o jeho telekomunikačním provozu.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Většina jím uplatněných námitek nespadala podle Nejvyššího soudu pod žádný dovolací důvod. V hodnocení soudů nižších stupňů není přítomen tzv. extrémní nesoulad. Dovolací soud v souladu s napadenými rozhodnutími shledal, že uvedené jednání bylo spácháno v organizované skupině. Pro naplnění tohoto znaku není nutné hierarchické uspořádání funkcí skupiny ani vysoký stupeň odbornosti činnosti jejích členů. Stejně tak byl v dané věci naplněn znak "značného prospěchu", jak jednoznačně vyplývá ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel poukazuje na to, že jedinými důkazy o jeho vině jsou výpovědi dvou spoluodsouzených, obsahující významné rozpory a mezery. Žádné jiné důkazy o stěžovatelově vině provedeny nebyly a řada důkazů naopak prokazuje, že stěžovatel vůbec na místě činu nebyl. Tyto důkazy však soudy pominuly. Rozpory v uvedených výpovědích se pak soudy dostatečně nezabývaly a nesplnily tak svoji povinnost podrobit je pečlivému kritickému hodnocení. Nevěrohodnost jednoho z odsouzených se potvrdila následně, v jím sepsaném dopise, který je nyní podkladem v řízení o povolení obnovy řízení. Dle stěžovatele nebyl rovněž naplněn znak páchání uvedeného jednání v organizované skupině tak, jak je obecně chápán. Soudy se rovněž nevěnovaly otázce, zda uvedené jednání bylo pácháno s úmyslem získat značný prospěch, jako znak kvalifikované skutkové podstaty. Konečně stěžovatel namítá, že v daném řízení mělo být provedeno více důkazů, jak je navrhovala obhajoba. Jde zejména o svědecké výpovědi. Jednu z nich soudy nesprávně odmítly provést s poukazem na to, že daná osoba využila v přípravném řízení svého práva nevypovídat. Takový postup je dle stěžovatele nepřípustný. Stěžovatel tak uzavírá, že důkazní řízení a hodnocení důkazů neodpovídá ústavním principům zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá především skutkové námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se soudy s těmito námitkami obsáhle vypořádaly. Stěžovatel nadále pouze předkládá svoji verzi skutkového děje, jejíž udržitelnost soudy souhrnným hodnocením všech důkazů vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Zároveň objasnily i všechny rozpory a tzv. mezery ve skutkovém ději.
11. V situaci, kdy proti stěžovateli existují i přímé důkazy (svědecké výpovědi), je tzv. extrémní rozpor v zásadě vyloučen, odůvodní-li soudy racionálně i hodnověrnost takových důkazů. To se v dané věci stalo a stěžovatele lze zcela odkázat na obsáhlé úvahy zejména krajského soudu. Důkazy přednesené obhajobou soudy nepominuly, pouze je (jejich hodnotu a věrohodnost) vyhodnotily jinak než stěžovatel. Nové důkazy, které jsou nyní předmětem řízení o povolení obnovy řízení, soudy logicky zvážit nemohly a nemůže tak učinit ani Ústavní soud. K vyhodnocení takových důkazů je příslušný soud v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud se pak velmi podrobně zabýval totožnými argumenty stran naplnění znaku existence organizované skupiny a znaku značného prospěchu. Na jeho zevrubné odůvodnění (srov. str. 15 a 16 napadeného usnesení) lze beze zbytku odkázat. Konečně soudy se racionálně vypořádaly i se všemi důkazními návrhy (srov. str. 15 rozsudku odvolacího soudu).
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu