ECLI:CZ:US:2019:4.US.4017.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4017/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Novotného, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Šumavská 991/31, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2018, č. j. 17 Co 88/2018-505, ve znění opravného usnesení ze dne 24. září 2018, č. j. 17 Co 88/2018-508, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 2. února 2018, č. j. 14 EC 324/2011-427, ve znění opravného usnesení ze dne 5. března 2018, č. j. 14 EC 324/2011-433, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně jako účastníků řízení, a dále a) Ing. Oldřicha Štěpa a b) PaedDr. Evy Štěpové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud" nebo "nalézací soud") bylo v řízení o zaplacení 50 025 Kč s příslušenstvím k žalobě právní předchůdkyně stěžovatele výrokem I uloženo vedlejším účastníkům zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně 20 521,71 Kč s příslušenstvím. Výrokem II napadeného rozsudku okresního soudu byla žaloba ohledně částky 29 503,29 Kč s příslušenstvím zamítnuta; výrokem III uložil stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení částku 7 775,46 Kč. Žalovaná pohledávka vznikla z titulu náhrady škody vzniklé v souvislosti s nuceným vystěhováním matky (a právní předchůdkyně) stěžovatele z domu vedlejších účastníků, jehož část užívala na základě věcného břemene. Výrok II citovaného rozsudku byl odůvodněn částečně promlčením žalované pohledávky, částečně neprokázáním tvrzených výdajů.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") k odvolání stěžovatele výrokem I napadeného rozsudku částečně zastavil řízení co do příslušenství, výrokem II potvrdil výroky II - V rozsudku okresního soudu a výrokem III zavázal stěžovatele zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení 5 878 Kč. Odvolací soud nepřisvědčil námitce stěžovatele o nemravnosti námitky promlčení uplatněné vedlejšími účastníky; podle něj nelze rozpor s dobrými mravy stavět na příbuzenském vztahu mezi účastníky bez dalšího. Odvolací soud potvrdil i závěr nalézacího soudu, že v řízení nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo možné procesně úspěšným účastníkům řízení nepřiznat náhradu nákladů řízení podle §150 o. s. ř.
Stěžovatel v řízení před Ústavním soudem namítá nerespektování judikatury v otázce posouzení nemravnosti vznesené námitky promlčení [viz nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)]. V řízení před obecnými soudy bylo podle stěžovatele prokázáno, že vedlejší účastníci se vůči matce stěžovatele, babičce vedlejší účastnice b), dopouštěli jednání hrubě porušujícího dobré mravy, které vyústilo v její odstěhování do domu s pečovatelskou službou. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje též na §8 obč. zák., podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Obecné soudy nevzaly citovaný nález v úvahu, čímž aprobovaly nemravné chování vedlejších účastníků a porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že v rodině se musí dobré mravy kultivovat a orgány veřejné moci, soudy zvláště, k tomu musí svými rozhodnutími přispívat. Stěžovatel namítá též chybu při výpočtu náhrady nákladů řízení podle advokátního tarifu, neboť žalováni byli vedlejší účastníci jako manželé zastoupení jedním advokátem; spor také nebyl právně složitý, pro zvýšení odměny tak nebyl dán žádný důvod.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle které zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky, již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele (jeho majetkové poměry).
Výše sporné částky v souzené věci je bagatelní a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí obecných soudů porušila podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, což neshledal - obecné soudy svá rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlily. Skutečnost, že stěžovatel obecné soudy nepřesvědčil, porušení jeho práv nepředstavuje; neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Tvrzená nesprávnost výpočtu nákladů řízení pak není pro věc významná, protože Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)].
Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že navzdory lidsky citlivému pozadí případu nelze dát stěžovateli za pravdu v tom, že se obecné soudy se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 nevypořádaly. Otázku případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se oba soudy pečlivě zabývaly a odůvodnily, proč tento náhled stěžovatele nesdílí. Z morálního hlediska je pochopitelná potřeba stěžovatele být ve sporu plně úspěšný, nicméně ani zcela vyhovující výrok by již události minulé nemohl zvrátit a přinést klid či zadostiučinění již zemřelé právní předchůdkyni stěžovatele.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu