ECLI:CZ:US:2019:4.US.4031.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4031/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Milana Chudáčka, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2018, č. j. 20 Co 3/2018-94, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a obchodní korporace PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze, Klimentská 1216, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel dne 1. 11. 2007 uzavřel s právní předchůdkyní vedlejší účastnice řízení (společností PROFIREAL, a. s.) smlouvu o revolvingovém úvěru č. X. Stěžovatel se krátce po poskytnutí úvěru dostal do finančních potíží a nemohl úvěr řádně splácet. Jelikož se dostal se splácením do prodlení, byl úvěr "zesplatněn", na což byl upozorněn vedlejší účastnicí řízení v oznámení ze dne 16. 3. 2008, v němž byla požadována okamžitá úhrada částky 300 435 Kč. Jelikož stěžovatel předmětnou částku nezaplatil, byla vedlejší účastnicí vyplněna blankosměnka a v souladu s rozhodčí doložkou dne 12. 5. 2008 podána rozhodčí žaloba k Mgr. Marku Landsmannovi, rozhodci se sídlem Náměstí republiky 53, Pardubice.
Rozhodce shledal návrh vedlejší účastnice jako plně důvodný a vydal dne 13. 6. 2008 rozhodčí nález č. j. La 1886/08-9, kterým uložil stěžovateli zaplatit 300 435 Kč s 6% úroky z prodlení ročně a náklady rozhodčího řízení ve výši 1 600 Kč. Vedlejší účastník pak předmětný rozhodčí nález uplatnil jako exekuční titul; návrh na nařízení exekuce podal dne 5. 12. 2008 a exekuce byla následně usnesením Městského soudu v Brně č. j. 96 Nc 9030/2008-6 nařízena dne 16. 12. 2008.
Stěžovatel navrhl dne 14. 11. 2017 zastavení exekuce, a to z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu - rozhodčího nálezu, neboť rozhodce neměl dostatek pravomoci spor rozhodovat, protože nebyla platně sjednána rozhodčí doložka. Neplatnost rozhodčí doložky stěžovatel napadl úspěšně s odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na sjednocující usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaného pod č. 121/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry Nejvyšší soud dále rozvedl v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikovaného pod č. 92/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Usnesením ze dne 6. 12. 2017, č. j. 094 EX 01228/09-087, soudní exekutor Martin Tunkl, Exekutorský úřad Plzeň - město, se sídlem Plzeň, Palackého náměstí 28, výrokem I exekuci zastavil, výrokem II uložil stěžovateli (povinnému) nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 10 188,20 Kč a výrokem III vyslovil, že žádný z účastníků exekučního řízení nemá právo na náhradu jeho nákladů. Proti nákladovým výrokům II a III podal stěžovatel odvolání.
Napadeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil výrok II napadeného usnesení soudního exekutora, jemuž náhradu nákladů exekuce nepřiznal, a v napadeném výroku III jeho rozhodnutí potvrdil, takže žádnému z účastníků řízení nebyly přiznány náklady řízení.
Krajský soud dospěl k závěru, že v posuzované věci byla důvodem pro zastavení exekuce skutečnost, že rozhodčí nález, podle něhož byla exekuce nařízena, není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodčí doložka sjednaná účastníky byla shledána neplatnou, a proto rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc. S ohledem na časové souvislosti posuzovaného případu (předmětné exekuční řízení bylo zahájeno podáním exekučního návrhu oprávněnou již dne 5. 12. 2008) lze uzavřít, že oprávněná si v době zahájení exekučního řízení ještě nemohla být vědoma rizika možného zastavení exekuce pro absenci vykonatelného exekučního titulu. V dané věci tedy nic nenasvědčuje tomu, že by oprávněná k vymáhání splnění povinnosti cestou exekuce přistoupila bezdůvodně, a nelze tudíž na straně oprávněné spatřovat procesní zavinění za zastavení exekuce. Nelze-li tyto okolnosti subjektivní povahy oprávněné ani povinnému vytknout, nemohou nést procesní odpovědnost za to, že exekuce byla zastavena; rovněž nelze v dané věci pominout, že oprávněná souhlasila se zastavením exekuce. Z uvedených důvodů nelze dospět k závěru, že oprávněná zastavení exekuce zavinila, a proto jí ani nelze uložit povinnost hradit náklady, které povinnému v exekučním řízení vznikly. Soudní exekutor tedy postupoval podle krajského soudu správně, nepřiznal-li žádnému z účastníků náklady exekuce. Z tohoto důvodu pak rovněž nelze ani žádnému z účastníků uložit povinnost hradit náklady, které v exekučním řízení vznikly soudnímu exekutorovi.
Řádně zastoupený stěžovatel podal proti ve výroku uvedenému usnesení krajského soudu včasnou stížnost, kterou brojí především proti závěru, že oprávněná procesně nezavinila zastavení exekučního řízení a že mu tudíž nebyly přiznány náklady řízení. Odkazuje na řadu rozhodnutí ústavního i Nejvyššího soudu; považuje za nespravedlivý stav, kdy povinní musejí exekuce zastavovat sami na své náklady, ačkoliv dané mají činit soudy ex officio či oprávnění na své vlastní náklady. Za nesmyslné považuje stěžovatel, aby z podobných exekucí vyvázli oprávnění bez povinnosti hradit náklady řízení povinným. Zejména z těchto důvodů je přesvědčen, že nákladovým výrokem II krajský soud porušil jeho základní práva - zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu.
V tomto případě stěžovatel brojí proti nákladovému rozhodnutí, které však Ústavní soud přezkoumává výjimečně (viz výše). Navíc je třeba navíc vzít v úvahu časové souvislosti, neboť exekuce byla zahájena značnou dobu předtím, než velký senát Nejvyššího soudu vydal výše citovaná exekuční rozhodnutí. Je třeba zdůraznit i to, že stěžovatel se ocitl v exekuci, neboť neplnil své povinnosti a jakkoliv se nepodílel na tom, že se judikatura vyvíjela výše uvedeným směrem. Nelze tedy dospět k závěru, že by stěžovateli v duchu zásady procesního zavinění na zastavení řízení měly být hrazeny nějaké náklady. Nebýt jeho nezodpovědného chování, nebylo by ani exekuce a nemusely by vzniknout její náklady.
Krajský soud napadené rozhodnutí řádně odůvodnil (a na jeho odůvodnění lze pro stručnost odkázat), vysvětlil jeho důvody a Ústavní soud neshledal žádný důvod pro svůj kasační zásah. Proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu