ECLI:CZ:US:2019:4.US.4092.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4092/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti M. Ö., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Mariem Hanákem, advokátem v Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018, č. j. 3 Tdo 1053/2018-35, rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2018, č. j. 2 To 3/2018-1153, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2017, č. j. 33 T 8/2017-1015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státní zastupitelství v Olomouci a Krajského státní zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 trestního zákoníku, za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu propadnutí věci (nože). Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody specifikované částky; poškozená oběť trestného činu byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele i státního zástupce zrušil Vrchní soud v Olomouci rozsudek ve výroku o trestu i náhradě škody a při nezměněném výroku o vině nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let do věznice se zvýšenou ostrahou, propadnutí věci, a uložil mu povinnost nahradit poškozenému 199 271 Kč; se zbytkem poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních - v ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že se doznal k činu, nesouhlasí však se závěry obecných soudů o úmyslu (přímém i nepřímém) poškozeného usmrtit. Soudy nevzaly v úvahu důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, skutečnost, že s sebou na setkání s poškozeným vzal nůž (vrátil se pro něj do auta), vyhodnotily jako skutečnost svědčící o jeho úmyslu vraždit; nevzaly přitom v úvahu fyzický rozdíl mezi stěžovatelem a poškozeným. Vzhledem k tomu, že po celou dobu stěžovatel zpochybňuje závěr o úmyslu vraždit, má za to, že jeho jednání musí být přehodnoceno a mělo být posouzeno jen jako pokus o těžké ublížení na zdraví, maximálně o zabití. Ve znaleckém posudku znalkyně uvedla, že racionalita není afektem úplně vyloučena, soudy tuto informaci nesprávně vyhodnotily a nevysvětlily, do jako míry v jednání stěžovatele měl vliv afekt a do jaké míry racionální jednání. Soudy nesprávně hodnotily důkazy, porušily pravidlo jejich volného hodnocení (§2 odst. 6 trestního řádu), zásadu in dubio pro reo a presumpce neviny, jakož i princip nullum crimen sine lege. Stěžovatel navrhl zrušit napadená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, 8, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů; jejich úloha spočívá ve zkoumání a posouzení, zda jsou dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu, přitom jsou povinny své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole, či dokonce libovůle.
Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel poté, co v provozovně, kterou poškozenému pronajímal, viděl poškozeného v blízkém kontaktu se svou družkou, vrátil se do auta pro nůž a po chvíli (po odchodu své družky) sám do provozovny vstoupil a bez varování napadl poškozeného. Nejprve jej udeřil dřevěným hranolem do hlavy, a poté, co jej fyzicky disponovanější poškozený objal, bodl jej nožem a způsobil mu nejméně osm bodných, bodnořezných a řezných ran. Když se podařilo poškozenému utéci, utekl z místa činu i stěžovatel a zadržen byl až na hranicích Ukrajiny s Polskem.
Po celou dobu trestního řízení stěžovatel spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, což se projevilo i uložením původního trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. V průběhu řízení pak stěžovatel opakovaně namítal, že nejednal s úmyslem poškozeného zavraždit. Svoji argumentaci týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu tak stěžovatel opakovaně předkládá nejen v ústavní stížnosti, ale již v rámci své obhajoby, odvolání i dovolání. Úmysl jednání stěžovatele z provedených důkazů dovodil již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 24 až 26), kde podrobně popisuje okolnosti, na jejichž základě učinil takový závěr.
Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen ve svém právu na soudní ochranu tím, že obecné soudy v jeho věci učinily jiný právní závěr o subjektivní stránce, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak je třeba tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu, která není způsobilá založit opodstatněnost ústavní stížnosti. V řízení nenastala situace připouštějící jiný výklad provedených důkazů, a proto nemohla vzniknout pochybnost, kterou by měly soudy zohlednit ve prospěch stěžovatele. Jednání stěžovatele lze kvalifikovat podle trestního zákoníku a postup soudu tak naplnil čl. 39 Listiny, podle něhož může být trest uložen jen za jednání, které zákon označí jako trestný čin; jen za takové jednání může být stíhán a omezen na svobodě (čl. 8 Listiny). Stěžovatel byl řádně stíhán a odsouzen, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a nic nesvědčí tvrzení, že došlo k porušení presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) ani tomu, že by mu byly upřeny účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem (čl. 13 Úmluvy).
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by postupem obecných soudů v jeho věci bylo zasaženo do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti dříve zrušenému výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu