ECLI:CZ:US:2019:4.US.4099.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4099/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Radomíra Bystroně, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018 č. j. 33 Cdo 3327/2017-167 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2017 č. j. 57 Co 351/2016-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 114 C 22/2015-84 ze dne 22. 1. 2016 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení částky 975 000 Kč s příslušenstvím (tyto prostředky měl žalovanému, fyzické osobě, svěřit v roce 2009 za účelem jejich zhodnocení). Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud v Ostravě jako soud odvolací prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Dle odvolacího soudu nebylo nezbytné zabývat se podrobněji povahou vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným, neboť v každém případě platí, že mezi účastníky nebyla sjednána doba vrácení částky. Tím pádem stěžovatel mohl dle §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník z roku 1964), požadovat vrácení částky kdykoli a žalovaný byl povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy o plnění byl požádán. Den následujícím po dni, kdy došlo ke vzniku právního vztahu, tak počala běžet tříletá promlčecí doba, která v době podání žaloby již uplynula. Jelikož žalovaný vznesl námitku promlčení, nezbylo než žalobu zamítnout. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací stěžovatele, podle kterého by vztah mezi účastníky měl být připodobněn smlouvě o vkladu dle §778 občanského zákoníku z roku 1964, jelikož tato smlouva se vyznačuje mimo jiné přítomností subjektu se zvláštní charakteristikou, kdy příjemcem vkladu může být pouze peněžní ústav.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť závěry odvolacího soudu ve vztahu k právním otázkám, které stěžovatel nastolil, shledal souladnými s ustálenou rozhodovací praxí.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž namítá, že se do postavení věřitele (a žalovaný do postavení dlužníka) dostal až výzvou k vrácení finančních prostředků, pročež jeho nárok nemohl být promlčen. Podle stěžovatele byla mezi ním a žalovaným uzavřena innominátní smlouva, kdy žalovaný měl prostředky trvale svěřeny na vlastní odpovědnost a riziko, a tato smlouva zanikla až výzvou k vrácení prostředků. Na daný vztah tak podle názoru stěžovatele nelze aplikovat §563 občanského zákoníku z roku 1964.
Nešlo-li v dané věci o půjčku, bylo údajně nutné hledat "paralelu" v nejbližším smluvním typu, kterým má být vklad peněžních prostředků předaných do úschovy peněžnímu ústavu. I kdyby taková "paralela" přijata nebyla, šlo by o innominátní kontrakt, podle kterého peněžní prostředky byly předány za účelem zhodnocení a v němž nebyla dohodnuta doba trvání smlouvy. Podle stěžovatele právě tato specifičnost vztahu byla v napadených rozhodnutích zcela pominuta. Stěžovatel uvádí, že by bylo "s podivem", pokud by své peníze uložil u peněžního ústavu a ten mu po uplynutí tří let tyto prostředky odmítl vyplatit s poukazem na to, že jeho právo bylo promlčeno.
Nadto stěžovatel dodává, že zákon nezapovídá sjednání smlouvy o vkladu mezi fyzickými osobami, přičemž pokud odvolací soud tvrdí, že přijímat vklady od veřejnosti nesmí nikdo, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, je z této formulace zjevné, že tuto činnost nesmí nikdo vykonávat trvale.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ačkoli stěžovatel vyjmenovává svá ústavně zaručená práva, která měla být napadenými rozhodnutími porušena, faktem zůstává, že jeho argumentace představuje pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva. Zásadně není a nemůže být úkolem Ústavního soudu zabývat se prostým výkladem smluv a přehodnocovat věcnou správnost závěrů obecných soudů o promlčení ze smluv plynoucích nároků.
Lze tedy jen zopakovat, že podle obecných soudů za situace, kdy mezi smluvními stranami nebyl sjednán okamžik splatnosti dluhu, který nebyl stanoven ani právním předpisem či rozhodnutím, lze o splnění dluhu požádat kdykoli (a dlužník je povinen plnit den poté). Den vzniku právního vztahu je proto rozhodný pro počátek promlčecí doby. V tomto výkladu podústavního práva Ústavní soud neshledává žádné ústavněprávní deficity.
Stěžovatel opakovaně v ústavní stížnosti i v řízení před obecnými soudy poukazoval na "paralelu" se smlouvou o vkladu, nicméně již odvolací soud vysvětlil, proč smlouvu sjednanou mezi stěžovatelem a žalovaným k tomuto typu smlouvy připodobnit nelze. V podstatě jen nad rámec uvedeného je pak možno dodat, že ani u tohoto typu smluv nedocházelo k tomu, že by pohledávka (resp. dluh) vznikla až okamžikem výzvy k vrácení prostředků, což představovalo jádro stěžovatelovy argumentace. Podstatná v tomto ohledu byla speciální úprava promlčení, neboť dle §100 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 se práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trval, nepromlčovaly. Všechny tři právní otázky, které stěžovatel Nejvyššímu soudu předložil (jak je cituje v ústavní stížnosti), však vycházely ze záměny existence dluhu a jeho splatnosti, a stěžovatel tak s nimi - a v konečném důsledku ani s ústavní stížností - nemohl být úspěšný.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu