ECLI:CZ:US:2019:4.US.4156.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4156/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti a) R. V., b) D. V., c) J. V., d) J. V., e) M. M. a f) E. M., všech zastoupených Mgr. Tomášem Ondruchem, advokátem se sídlem v Havířově, Moskevská 1440/24a, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, č. j. 25 Cdo 894/2018-239, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2017, č. j. 71 Co 152/2017-204, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a 1) Nemocnice s poliklinikou Havířov, p. o., se sídlem v Havířově, Dělnická 1132, a 2) České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, zastoupena JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Veleslavínova 59/3, jako vedlejších účastnic řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se u obecných soudů domáhali proti druhé vedlejší účastnici řízení (dále též "porodnici") odčinění imateriální újmy, která jim vznikla v souvislosti s úmrtím novorozence - nezletilé J. V. [dcery stěžovatelů a), b) a vnučky stěžovatelů c) - f)]. K této fatální události došlo v důsledku pochybení lékařů porodnice, kteří nedodrželi náležitý odborný postup při poskytování zdravotnických služeb, což se stalo příčinou poškození zdraví s následkem smrti dítěte.
Stěžovatelé žalovali porodnici o náhradu nemajetkové újmy, jejich žalobě soudy co do základu vyhověly, byla jim přisouzena náhrada pozůstalým osobám podle §2959 obč. zák., ovšem v částkách podstatně nižších než požadovaných. Druhá vedlejší účastnice vystupovala v řízení před obecnými soudu rovněž v pozici vedlejšího účastníka - jako pojistitelka porodnice.
Věcí se podrobně a meritorně zabýval i Nejvyšší soud (rovněž "dovolací soud"), který napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatelů proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud"), který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 2. 2. 2017,
č. j. 111 C 81/2016-165. Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání stěžovatelů jako přípustné, nicméně dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovoláním vymezené právní otázky správný, a proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
Dovolací soud uvedl, že při určování náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by její výše měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti. Soud (a to ani Nejvyšší soud) se při úvaze o výši náhrady nemůže opřít pouze o svou volnou úvahu, neboť by pak jen stěží čelil námitce libovůle. Je třeba najít určitá objektivní hlediska, jež mohou být východiskem pro stanovení náhrady. Takovým hlediskem může být zákonodárcem nastavená výše odškodnění stanovená v §444 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2013, která činila 240 000 Kč v případě pozůstalého manžela, rodiče, dítěte nebo jiné blízké osoby žijící ve společné domácnosti, 175 000 Kč pro sourozence a 85 000 Kč pro rodiče nenarozeného počatého dítěte. Důvodem kritiky a posléze zrušení této právní úpravy nebyla nedostatečná výše uvedených částek, nýbrž jejich paušálnost (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04).
Nejvyšší soud podrobně vysvětluje v napadeném rozhodnutí, jakými úvahami je třeba se řídit při určování výši náhrady újmy pozůstalým osobám, zohledňuje ekonomickou stránku věci (nutnost jisté "valorizace"), podpůrně použitelnou Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen "metodika"), morální i společenské aspekty souzené věci, jakož i tzv. putativní charakter odčinění újmy (stěžovatelé srovnávají výši přiznané náhrady s výší přiznanou ve sporech známých osobností proti bulvárním deníkům). Ustanovení §2959 obč. zák. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená; o takový případ v dané věci podle dovolacího soudu nejde. Odvolací soud pro své rozhodnutí vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominul a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor. Dospěl-li tak k závěru, že (vhodně zaokrouhlené) částky vyplacené jednotlivým žalobcům za nemajetkovou újmu jsou přiměřené, nelze mu v tomto směru vytknout žádné pochybení a jeho právní závěry jsou v souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu.
Řádně zastoupení stěžovatelé podali včasnou ústavní stížnost, neboť mají za to, že napadené rozsudky zasahují do jejich ústavně garantovaného práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že Nejvyšší soud i krajský soud nesprávně aplikovaly ustanovení obecného práva týkající se náhrady nemajetkové újmy způsobené smrtí blízké osoby podle ustanovení §2959 obč. zák., čímž zasáhly do výše uvedených práv stěžovatelů.
Stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů považují za rozporná s ústavněprávním požadavkem na zachování proporcionality mezi jednotlivými typy náhrad nemajetkových újem. Nejvyšší soud s tímto požadavkem formálně pracuje a uvádí, že nelze náhrady v jiných případech zásahů do osobnostních práv mechanicky vykládat tak, že by odčinění za usmrcení osoby blízké mělo být vždy vyšší, ovšem dál již blíže neuvádí vůbec či uvádí nedostatečně a nepřesvědčivě, proč tyto náhrady za újmy do jiných osobnostních práv nebere při úvaze o výši náhrady za usmrcení osoby blízké dle ústavního požadavku proporcionality v potaz.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že požadavek proporcionality nebyl naplněn ani ve vztahu k "hodnotě života" stanovenému dle metodiky ve věci stanovení výše újmy v případech stanovení výše náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §2958 obč. zák. Rodina a blízké sociální vztahy jsou základním kamenem celého společenství a jakékoli neoprávněné zásahy do nich jsou velice citelné a při úmrtí blízké osoby také nenapravitelné. Z toho důvodu je pozůstalým blízkým osobám poskytována relutární náhrada jako alespoň určitá náhrada vyvažující jejich utrpení způsobené úmrtím blízké osoby. Má-li Nejvyšší soud v úmyslu prostřednictvím své judikatury stanovovat určité základní rozmezí, v jehož rámci by se tyto náhrady měly pohybovat, má tyto hranice stanovit tak, aby opravdu naplňovaly zákonný požadavek plného vyvážení duševních útrap, případně požadavek vyvážení útrap podle zásad slušnosti.
Dovolací soud podle stěžovatelů v rozporu s judikaturou Ústavního soudu odmítá určitou preventivně-sankční funkci náhrady škody, respektive ji připouští pouze u jiných zásahů do osobnostních práv (práva na čest, důstojnost, soukromí). Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14 má však být preventivně-sankční funkce dostatečně posouzena i v případech náhrady újmy v případě zásahu do práva na soukromý život, a to zejména v případech, kdy je zásah způsoben jednáním zaměstnanců zdravotnického zařízení.
Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem stížnosti o napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zcela chápe tragický rozměr věci [úmrtí prvního dítěte stěžovatelů a), b)] a vzal v úvahu i její lidskou stránku; nenalezl však žádný důvod, proč by měl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat.
Úkolem Ústavního soudu není prověřovat, zda soudy rozhodly "správně", ale zjistit, zda při svém rozhodování postupovaly zákonem stanoveným způsobem a dodržely předem určená procesní pravidla, což se v tomto případě stalo. Podstatou projednávané věci je výše odčinění imateriální újmy pozůstalých osob - nejde o základ uplatněného nároku, ale "jen" o jeho výši. V podobných případech nelze duševní útrapy pozůstalých zcela nahradit peněžitou částkou - lze je jen odpovídajícím způsobem (podle zásad slušnosti) odčinit. Těmto obecným kritériím napadené rozsudky vyhovují a ze strany obecných soudů nedošlo k žádnému excesu při výkladu hmotného práva nebo porušení pravidel spravedlivého procesu, pro které by měl Ústavní soud zasahovat.
Jak již bylo výše uvedeno, věcí se pečlivě a meritorně (nikoliv jen procesně) zabýval dovolací soud, který ve svém rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč nelze dospět k závěru, že by se obecné soudy odchýlily od ustálené judikatury nebo že by při rozhodnutí porušily ústavněprávní pravidla; na odůvodnění napadených rozsudků lze pro stručnost odkázat. Takzvané právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na výsledek řízení podle představ účastníka, ale "jen" na projednání věci a její rozhodnutí podle příslušných procesních pravidel, která byla ze strany obecných soudů dodržena.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu