ECLI:CZ:US:2019:4.US.4180.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4180/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Evy Turinské, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2018 sp. zn. 14 Cmo 239/2018 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2018 č. j. C 296461/SM2064/2018, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 5 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit na účet soudu částku 1 200 Kč. Stěžovatelka provedla dne 15. 6. 2018 zápis skutečného majitele společnosti SJF Holdings, s. r. o. Dle položky 24a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), činí poplatek za zápis údajů o skutečném majiteli podle §118f zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů, 1 000 Kč. Stěžovatelka tento poplatek nezaplatila v zákonné lhůtě, pročež byl soudem navýšen o 20 %.
3. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že rozhodnutí městského soudu potvrdil. Uvedená položka 24a sazebníku zákona o soudních poplatcích je v případě zápisu notářem doplněním k položce 39 bod 1 písm. c), pod níž se dle vrchního soudu podřazuje i zápis doplňované skutečnosti. Není žádného rozumného důvodu pro závěr, že poplatek za zápis do evidence skutečných majitelů se platí jen v případě, kdy provede zápis soud, a nikoli v případě, kdy provede zápis notář. Závěr městského soudu tak odpovídá znění zákona o soudních poplatcích.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky - bez ohledu na bagatelnost shora uvedené částky - se daná otázka dotýká celé řady notářů a obchodních korporací. Pohledem gramatického a systematického výkladu je nutné dle stěžovatelky dovodit, že předmětná položka č. 24 sazebníku je zařazena do části upravující soudní poplatky vybírané soudem. Zákon o soudních poplatcích přitom rozlišuje poplatky stanovené pro úkony a) soudu, b) notáře a c) soudu i notáře. Vzhledem k tomu, že jde o aplikaci veřejnoprávního předpisu, není možné analogické dovození povinnosti. Rozdílný přístup k úkonu soudu a notáře lze dle stěžovatelky dovodit výkladem teleologickým. Stanovení poplatků přitom náleží pouze zákonodárci a nelze je tedy dovozovat pouhým výkladem zákona o soudních poplatcích. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. V první řadě musí Ústavní soud konstatovat, že neopodstatněnost podané stížnosti vyplývá ze zjevné bagatelnosti předmětné částky, jíž si je sama stěžovatelka vědoma. Bagatelnost této částky však Ústavní soud neshledává toliko v její numerické výši, ale především ve vztahu k úkonu, který je za předmětný poplatek prováděn. Je téměř vyloučeno, že by povinnost uhradit takovou částku byla nepřiměřená vzhledem k tomu, koho se úkon týká.
8. K tomu musí navíc Ústavní soud doplnit, že uvedená problematika plně spadá do oblasti podústavního práva, jehož výklad náleží obecným soudům. Dospějí-li obecné soudy k logicky udržitelnému a ústavně konformnímu výkladu zákonné úpravy, není úkolem Ústavního soudu nahrazovat jejich činnosti výkladem "lepším". Přesně k takové situaci došlo dle Ústavního soudu v dané věci. Stěžovatelka ve svém odvolání uvedla totožné argumenty, jaké uplatnila v ústavní stížnosti. Vrchní soud všechny tyto argumenty zvážil a dospěl k určitému závěru, který neodporuje žádnému ústavnímu principu. Na argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí (zejm. bod 8) lze beze zbytku odkázat. Zásah Ústavního soudu není proto namístě.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu