ECLI:CZ:US:2019:4.US.4191.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4191/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti obchodní společnosti KOVO - BOHDALOVICE, s. r. o., sídlem Bohdalovice 69, Velké Hamry, zastoupené JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem, sídlem Hrubá Horka 50, Železný Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018 č. j. 23 Cdo 2795/2018-313, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. února 2018 č. j. 30 Co 210/2017-251 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. dubna 2017 č. j. 112 C 32/2015-180, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SOLARINVEST - GREEN ENERGY, s. r. o., sídlem Na Hroudě 2149/19, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") bylo stěžovatelce (jako žalované) uloženo, aby zaplatila vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 590 390 Kč a uhradila jí náklady řízení ve výši 184 569,40 Kč. Uvedená částka představovala nárok na smluvní úroky z prodlení, plynoucí ze smlouvy o dílo, kterou účastnice soudního řízení uzavřely dne 18. 6. 2012 a jejímž předmětem byla instalace fotovoltaické elektrárny.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 28 359 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou stěžovatelka včas neodstranila. Vyšel z toho, že stěžovatelka nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání, neboť sice uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádné konkrétní rozhodnutí však nespecifikovala, a že v polemice se závěry odvolacího soudu ani nepředestřela žádnou konkrétní právní otázku hmotného či procesního práva, pro jejíž řešení by bylo dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Dále konstatoval, že podstatnou část dovolání tvoří stěžovatelčin náhled na skutkový stav věci, než jak byl ustálen odvolacím soudem, což nelze považovat za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.), a že v další části uplatňuje námitky vad řízení, kterými by se mohl zabývat, jen pokud by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy rozhodly contra legem a že rozsudek okresního soudu je v rozporu s dobrými mravy, neboť žaloba důvodná nebyla, resp. byla - co do finanční sankce - v příkrém rozporu s dobrými mravy (§1 odst. 2 občanského zákoníku). Samotná smlouva o dílo byla dle stěžovatelčina názoru neplatným právním jednáním podle §580 odst. 1 ve spojení s §583 občanského zákoníku, neboť jednala v omylu, do něhož byla vedlejší účastnicí vědomě uvedena. Než byla tato smlouva uzavřena, byla totiž bez dostatečných finančních prostředků, o čemž vedlejší účastnici informovala, následně byla oslovena paní Mertlovou, což měla být obchodní zástupkyně vedlejší účastnice, která slíbila, že jí zajistí úvěr. Žádnou smlouvu o dílo podepsat nechtěla, aby se nevystavila nebezpečí finančních sankcí, byla však paní Mertlovou i jednatelem vedlejší účastnice ujištěna, že jí poskytnutí úvěru zajistí. Po započetí, resp. v průběhu prací, a poté co již složila příslušnou zálohu ve výši 10 % hodnoty díla, ji v tomto přesvědčení udržovali, přičemž má podezření, že tak činili záměrně. Není tedy prý podstatné, co uvedla u jednání vedlejší účastnice, tedy že (stěžovatelka) zakoupila lesní pozemky, a z tohoto důvodu neměla dost finančních prostředků. Dle stěžovatelky má být "podivné", že ačkoliv vedlejší účastnici nebylo zaplaceno, ve zhotovení díla pokračovala. A jestliže si vedlejší účastnice na to musela půjčit finanční prostředky, má stěžovatelka za to, že tato půjčka nebyla jistě bezúročná a že onen úrok má být dán k její tíži ve formě sankčních úroků z prodlení, které jsou předmětem žaloby.
6. Stěžovatelka má podezření, že ji vedlejší účastnice obelstila ještě jednou, když jí dala podepsat protokol o převzetí díla v srpnu 2012 s tím, že je to nutné k připojení díla do sítě. Navíc se zavázala, že vyřídí veškeré administrativní záležitosti, což se nestalo, čímž porušila smlouvu o dílo. Poté, jak stěžovatelka dále uvádí, začala reklamovat některé nedostatky díla a domluvila si splátkový kalendář, poslední splátku pak uhradila v lednu 2013, což bylo v řízení prokázáno, přičemž byla-li vedlejší účastnice nespokojena s platbami, měla se již tehdy obrátit na soud. Současně stěžovatelka zmiňuje vyjádření vedlejší účastnice, dle něhož připojení k síti nemohla ovlivnit.
7. Z výše uvedeného stěžovatelka vyvozuje, že při podpisu smlouvy o dílo i protokolu o převzetí neodzkoušeného a provozu neschopného díla byla uvedena v omyl a že tudíž jde o nulitní právní akty. Vedlejší účastnice jednala od počátku cíleně, což stěžovatelka vyvozuje i z toho, že odmítla uzavřít splátkový kalendář v písemné formě. Rozsudek okresního soudu je dle stěžovatelky nepřezkoumatelný, protože nepřehledný a obsahuje řadu pochybení. Uvedený soud pochybil i v tom ohledu, že se nezabýval, zda jednání vedlejší účastnice nebylo v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud se pak výše uvedenými skutečnostmi vůbec nezabýval a pouze převzal závěry okresního soudu, zřejmě ani soudní spis a její odvolání nečetl, takže by mohlo jít o podjatost vůči její osobě. Nejvyšší soud svůj zamítavý postoj odůvodnil tím, že v podaném dovolání nespatřuje dovolací důvody, a to i přes skutečnost, že učinila podrobný skutkový a právní rozbor rozsudku odvolacího soudu. Závěrem namítla, že jí nebylo doručeno vyjádření vedlejší účastnice k dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek ve vztahu k tomuto soudnímu rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ve zbývající části pak ústavní stížnost přípustná podle tohoto ustanovení není (k tomu viz sub 13).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze uvádí, že ačkoliv učinila "velmi podrobný skutkový a právní rozbor rozsudku odvolacího soudu", uvedený soud v podaném dovolání "nespatřoval dovolací důvody". Toto druhé tvrzení odpovídá skutečnosti jen zčásti. Nejvyšší soud totiž sice konstatoval, že stěžovatelka uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), jestliže vznáší námitku nesprávného právního posouzení na základě jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud, a že ani vznesené námitky vad řízení nemohou být dovolacím důvodem, neboť k nim lze přihlédnout pouze za předpokladu, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Stěžovatelka však zcela přešla, že Nejvyšší soud rovněž konstatoval,
že - ve stručnosti řečeno - podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je povinností dovolatele jednak uvést (právní) otázku, která je pro rozhodnutí soudu podstatná, přičemž pouhou polemikou s názorem odvolacího soudu nelze přípustnost dovolání založit, jednak (ve vztahu k této otázce) vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to tak, aby bylo zřejmé, jaké z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž
vymezuje-li stěžovatelka přípustnost dovolání tak, že se odvolací soud odchýlil při svém rozhodování od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, bylo její povinností tuto praxi specifikovat, což se však nestalo. S ohledem na to, že stěžovatelka tyto závěry Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nijak nereflektuje, a tedy ani nezpochybňuje, a nezpochybňuje ústavnost ani dalších závěrů tohoto soudu (týkajících se uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů), nezbylo Ústavnímu soudu, než považovat ústavní stížnost v této části za zjevně neopodstatněný návrh a ze závěrů Nejvyššího soudu v dalším vycházet.
13. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka v ní uplatňuje rovněž námitky nesprávného právního posouzení věci ze strany soudů nižších stupňů, když např. tvrdí, že smlouva o dílo je neplatným právním jednáním, a to pro rozpor se zákonem i dobrými mravy. Ovšem relevantní procesní prostředek k nápravě takovýchto pochybení představuje dovolání, které však stěžovatelka (řádně) nevyčerpala, neboť je sice podala, ale učinila tak procesně nekorektním způsobem, takže se Nejvyšší soud nemohl zabývat otázkou, zde z uvedeného hlediska je (stěžovatelkou podané dovolání) ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a eventuálně i důvodné. Z tohoto důvodu nelze ústavní stížnost, směřuje-li proti rozsudku okresního a krajského soudu, dle (již) konstantní judikatury Ústavního soudu považovat za přípustnou [viz např. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)].
14. Namítá-li stěžovatelka, že jí nebylo doručeno vyjádření vedlejší účastnice k podanému dovolání, z ústavní stížnosti neplyne, z čeho stěžovatelka povinnost zasílat takové vyjádření vyvozuje, a ani jak se toto údajné procení pochybení projevilo, resp. mohlo projevit na výsledku dovolacího řízení.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu