ECLI:CZ:US:2019:4.US.4216.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4216/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vitaliy Serhiyenka, zastoupeného Mgr. Pavlem Havlíkem, advokátem, sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018 č. j. 32 Cdo 2048/2018-226, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2017 č. j. 17 Co 88/2017-204 ve znění (opravného) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2017 č. j. 17 Co 88/2017-209 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 10 C 399/2014-146, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EOS KSI Česká republika, s. r. o., sídlem Novodvorská 994/138, Praha 4 - Braník, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") stěžovateli (jako žalovanému) uložil z titulu smlouvy o úvěru zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 179 412,41 Kč s příslušenstvím (výrok I), v části, v níž vedlejší účastnice požadovala úrok z prodlení z částky 179 412,41 Kč od 21. 12. 2008
do 7. 4. 2009, žalobu zamítl (výrok II) a stěžovateli uložil nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 107 558,86 Kč (výrok III). Odmítl přitom stěžovatelem vznesenou námitku promlčení s odůvodněním, že stěžovatel svůj dluh uznal částečným plněním, neboť v rámci plnění z úvěrové smlouvy uhradil dne 16. 2. 2010 částku 500 Kč, od tohoto data pak začala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která uplynula dne 16. 2. 2014, přičemž žaloba byla podána dne 11. 2. 2014.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I a III potvrdil, když přisvědčil jeho argumentaci.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že uzavřel s Českou spořitelnou, a. s., smlouvu o úvěru a o sporožirovém účtu, že s ohledem na jeho nesolventnost došlo k "zesplatnění pohledávky a jejímu předání k vymáhání" společnosti M. B. A. Consulting s. r. o., posléze byla tato pohledávka postoupena na vedlejší účastnici. Nesporné byly veškeré úhrady až do 22. 9. 2009, soudy za poslední platbu považovaly i úhradu ze dne 16. 2. 2010 v částce 500 Kč, přičemž jí přiznaly účinky uznání dluhu, což mělo dopady na právní posouzení věci, zejména na uplatnění námitky promlčení pohledávky. Vzhledem k tomu, že tato platba byla provedena ve prospěch České spořitelny, a. s., jako původního věřitele, a nikoliv vedlejší účastnice (tehdejší věřitelce), má stěžovatel za to, že pohledávka uplatněná žalobou ze dne 11. 2. 2014 byla vůči vedlejší účastnici, jež si nestřežila svá práva, promlčena v obecné čtyřleté lhůtě podle §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Navzdory tomu, že Česká spořitelna, a. s., od 14. 11. 2009 byla pouze postupitelem pohledávky, bylo vyvozeno uznání dluhu a jeho námitka promlčení byla shledána nepřípadnou, načež mu byla uložena povinnost danou pohledávku uhradit.
6. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že v účastnické výpovědi deklaroval svůj úmysl odeslat částku 500 Kč na sporožirový účet za účelem uložení finančních prostředků, nikoliv na účet úvěrový za účelem úhrady dluhu vedlejší účastnici, a toto tvrzení koresponduje s ostatními předloženými důkazy, zejména pak se skutečností, že Česká spořitelna, a. s., nebyla schopna platbu přiřadit, neboť použil neodpovídající variabilní symbol, pod nímž dluh jinak hradil. V řízení vyšlo také najevo, že po zaslání splátky mu bylo známo, že došlo ke změně osoby věřitele, přestože změnil bydliště.
7. Soudům nižších stupňů stěžovatel vytkl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením, který měl spočívat "v nesprávném právním hodnocení správně zjištěného skutkového stavu", jak byl těmito soudy shledán. Nejvyšší soud dle stěžovatele postupoval formalisticky, když se řádně nevypořádal s argumentem, zda a proč může být plnění osobě odlišné od věřitele považováno za platné uznání dluhu, resp. když obecně poukázal na nepřípustnost dovolání a jím zmíněnou judikaturu označil paušálně za neaplikovatelnou. Daným postupem byl neoprávněně "zbaven" námitky promlčení, kdy provedené důkazy byly dezinterpretovány, pročež následně došlo k právnímu posouzení zcela v rozporu se skutkovým stavem, který v řízení vyšel najevo. Současně stěžovatel upozornil na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1695/2005, z něhož má plynout, že "uznání závazku je úkonem věřitele ve vztahu k dlužníkovi, nikoliv ve vztahu k postupiteli, který je již jen ručitelem postupníka", a dále na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1297/2004 a 25 Cdo 2193/2006.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel soudům nižších stupňů vytkl, že skutkové závěry jsou
v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy, nicméně již nespecifikoval, v čem konkrétně by měl tento rozpor spočívat, a to za stavu, kdy soudy v napadených rozsudcích řádně zdůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel si byl vědom existence dluhu z úvěrové smlouvy a měl snahu tento dluh plnit, a to i poté, co byl tento dluh tzv. zesplatněn, což se týká i sporné platby ze dne 16. 2. 2010 v částce 500 Kč. Nutno přitom zdůraznit, že obecné soudy zde vyšly rovněž z tvrzení samotného stěžovatele. Uvádí-li pak stěžovatel v ústavní stížnosti, že zmíněný převod uskutečnil pouze z důvodu uložení finančních prostředků, toto tvrzení nekoresponduje se skutkovými závěry obecných soudů (a ani s tím, co stěžovatel uvedl v soudním řízení). V tomto bodě jde v podstatě jen o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů, kdy stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud "správně" zohlednil jím uváděné skutečnosti a přisvědčil jeho (aktuální) skutkové verzi, tj. že neměl v úmyslu částečně plnit na pohledávku z úvěrové smlouvy.
12. Dále je třeba uvést, že soudy nižších stupňů vyšly z toho, že stěžovatel v době úhrady této částky nevěděl o tom, že došlo ke změně věřitele. To stěžovatel v ústavní stížnosti (dle všeho) nevyvrací (viz "[z] řízení vyšlo najevo, že po zaslání splátky ve výši 500,- Kč bylo stěžovateli známo, že došlo ke změně v osobě věřitele..."), a tak jen pro úplnost Ústavní soud poukazuje opět na skutkové závěry soudů nižších stupňů, které i v tomto směru vyšly z toho, co sám stěžovatel v soudním řízení sdělil. Právní otázku, zda za uvedených okolností došlo k uznání dluhu podle §407 odst. 3 obchodního zákoníku, pak náleží řešit obecným soudům a případný zásah Ústavního soudu do daného rozhodování je podmíněn přítomností tzv. kvalifikovaných vad v oblasti interpretace a aplikace norem podústavního práva [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Takovéto vady však zjištěny, a (v zásadě) ani tvrzeny nebyly (k namítanému rozporu napadených soudních rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu viz níže).
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, v jakém ohledu uvedený soud k jeho dovolání přistupoval "formalisticky". Stěžovatel uplatnil celou řadu námitek, Nejvyšší soud se jimi zabýval a srozumitelným způsobem se s nimi vypořádal. Na doplnění možno uvést, že namítl-li stěžovatel v dovolání nesprávné právní posouzení věci na základě jiné skutkové verze, než byla ustálena odvolacím soudem (tedy že v době poslední platby o změně v osobě věřitele věděl), pak lze sotva vytknout Nejvyššímu soudu závěr, že tímto způsobem nelze přípustnost dovolání založit, neboť v opačném případě by to znamenalo podrobit rozhodnutí odvolacího soudu přezkumu z hlediska skutkového, kterýžto však je v dovolacím řízení vyloučen (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Dále pak nekoresponduje se skutečností, že by obecné soudy ignorovaly judikaturu, na niž stěžovatel v dovolání poukázal. Nejvyšší soud si stěžovatelem uváděnými judikáty zabýval a shledal, že nejde o argumentaci případnou, neboť tyto vycházejí z jiného skutkového stavu a především řeší jiné právní otázky. Ani v tomto bodě pak Ústavní soud neshledal, že by příslušné závěry mohly být označeny paušální či za zcela nepřiléhavé ("extrémní"), aby mohlo být uvažováno o porušení ústavnosti, naopak (byť to v řízení o ústavní stížnosti není relevantní) se lze s nimi ztotožnit i z věcného hlediska.
14. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatel dovolával, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu