ECLI:CZ:US:2019:4.US.4217.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4217/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti Petra Skryji, zastoupeného Mgr. Rudolfem Šnajderem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, č. j. 33 Cdo 4135/2017-191, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2017, č. j. 19 Co 259/2016-150, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2016, č. j. 113 C 19/2014-105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a obchodní korporace REAL SMART, s. r. o., se sídlem v Brně, Masarykova 413/34, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a tzv. práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel se v procesním postavení žalobce domáhal u obecných soudů všech instancí zaplacení částky 56 300 Kč s příslušenstvím proti vedlejší účastnici (žalované). Ve sporu šlo o to, zda má žalobce jako klient realitní kanceláře právo na vrácení tzv. rezervačního poplatku ve výši žalované částky, či nikoliv. Vedlejší účastnice (realitní kancelář) uzavřela dne 4. 2. 2013 jako zprostředkovatelka se stěžovatelem zprostředkovatelskou smlouvu, avšak vzhledem k tomu, že její činnost související s převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu k bytové jednotce na stěžovatele nevedla ke kýženému výsledku (stěžovateli nebyl poskytnut hypoteční úvěr), nemá podle názoru stěžovatele realitní kancelář právo na provizi a má rezervační poplatek svému klientovi vrátit. Následně uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí považuje stěžovatel za neplatnou (pro jednání v omylu) a vedlejší účastnice nevyvinula žádnou činnost, která by odůvodňovala vznik práva na provizi.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel především rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a opakuje své námitky, které již uplatil v rámci řízení ve všech možných instancích. Přes obsáhlost ústavní stížnosti v ní však nelze nalézt žádnou relevantní argumentaci, která by svědčila o porušení uvedených ústavních práv. Stěžovatel setrvává na svém názoru, že byl uveden realitní kanceláří v omyl, předkládá svůj hmotněprávní názor na věc, tvrdí, že nalézací a odvolací soud nesprávně hodnotily provedené důkazy a dovolací soud nesprávně odmítl jeho dovolání jako nepřípustné.
Ústavní soud se s námitkami a argumenty stěžovatele neztotožňuje. Soudy všech stupňů se stěžovatelovou kauzou pečlivě zabývaly (každý z nich splnil svoji procesní roli) a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Hodnocení důkazů podle zásady volného hodnocení (§132 o. s. ř.) je doménou obecných soudů, především pak soudu nalézacího - Ústavní soud může zasáhnout jen v případech zjevných excesů. Žádný exces však v tomto případě zjištěn nebyl. To, že soudy zhodnotily provedené důkazy jiným způsobem, než si představuje stěžovatel a že věc posoudily po právní stránce jinak, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel se v zásadě snaží učinit z Ústavního soudu čtvrtou instanci v rámci obecné justice, kterou není.
Ústavní soud rozumí důvodům, pro které soudy ve výsledku rozhodly v neprospěch stěžovatele a rozumí částečně i jeho nespokojenosti s výsledkem sporu, což však neznamená, že by měl Ústavní soud zasáhnout. Veškerá procesní pravidla byla obecnými soudy dodržena a nelze konstatovat porušení žádného práva zaručeného v ústavněprávní rovině. Podle soudů byly obě smlouvy uzavřeny platně, stěžovatel neprokázal, že by uveden realitní kanceláří v omyl a hlavním důvodem neuskutečnění celé transakce bylo to, že stěžovatel nezajistil její financování. Vedlejší účastnice (zprostředkovatelka) splnila svoji povinnost podle platné smlouvy, má právo na odměnu - stěžovatel se naopak nemůže s úspěchem domáhat vydání bezdůvodného obohacení ani náhrady škody ve výši zaplaceného rezervačního poplatku, jak soudy přesvědčivě vysvětlily ve svých rozhodnutích.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu