ECLI:CZ:US:2019:4.US.4219.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4219/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Mgr. Josefa Tomka a Mgr. Heleny Tománkové, obou zastoupených JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 22 Cdo 1022/2018-927, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2017 č. j. 20 Co 459/2015-877 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. září 2014 č. j. 12 C 53/2010-638, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 23. listopadu 2015 č. j. 12 C 53/2010-681, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a města Vlašim, sídlem Jana Masaryka 302, Vlašim, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 12. 2018, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 9. 2014 č. j. 12 C 53/2010-638, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 11. 2015 č. j. 12 C 53/2010-681, bylo k žalobě vedlejšího účastníka zřízeno věcné břemeno provozování letiště podle §30a odst. 1 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 301/2009 Sb. (dále jen "zákon o civilním letectví"), k ve výroku rozsudku blíže specifikovanému letištnímu pozemku v k. ú. Domašín, obec V., ve vlastnictví žalovaných. Tomuto věcnému břemenu odpovídá právo každého provozovatele letiště Vlašim zajistit možnost pro přistání a vzlety letadel a pohyb letadel s tím související, ochranu a ošetřování letadel, uskutečňování leteckých činností, pořádek, bezpečnost, záchranou a hasičskou službu na letišti, ochranu před protiprávními činy ohrožujícími bezpečnost civilního letectví, údržbu a rozvod letiště, to vše za podmínek stanovených pro provozování letiště zákonem, a zároveň povinnost každého vlastníka tohoto pozemku takové provozování letiště strpět. Vedlejšímu účastníkovi byla dále uložena povinnost platit na náhradu za zřízení věcného břemene provozování letiště stěžovatelům společně a nerozdílně částku 350 Kč ročně vždy do 31. 1. každého roku.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 10. 2017 č. j. 20 Co 459/2015-877 tak, že tento rozsudek byl co do výroku ohledně zřízení věcného břemena potvrzen. Změněn byl pouze výrok o povinnosti vedlejšího účastníka platit náhradu za zřízení věcného břemene stěžovatelům, když nově byla určena výše náhrady částkou 1 330 Kč ročně každému ze stěžovatelů.
4. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2018 č. j. 22 Cdo 1022/2018-927, protože trpělo vadami, pro které nebylo lze v řízení pokračovat. Obsahem dovolání měla být především polemika se závěry odvolacího soudu, podle nichž je na zřízení věcného břemene provozování letiště veřejný zájem, jakož i že vedlejší účastník je jako provozovatel letiště procesně legitimován k podání návrhu. Dále stěžovatelé namítli, že se krajský soud nezabýval jejich námitkou omezení vlastnického práva k okolním pozemkům a že při stanovení náhrady nesprávně vycházel z ceny pozemků namísto přistávací dráhy letiště. Jak ale Nejvyšší soud dodal, stěžovatelé v souvislosti s těmito námitkami nevymezují, v čem spatřují přípustnost dovolání. Neidentifikují žádnou otázku, která by byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, nebo kterou by měl dovolací soud napříště přehodnotit. Nadto dovolání nemělo vymezovat ani důvody dovolání, protože z podání není patrné, v čem konkrétně má spočívat nesprávné právní posouzení věci.
III.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že podmínkou zřízení věcného břemene provozovatele letiště podle §30a odst. 1 zákona o civilním letectví je prokázání převahy veřejného zájmu na takovémto postupu nad zachováním dosavadních práv vlastníků letištního pozemku, a to pro případ, že se provozovateli letiště nepodařilo získat právo k letištním pozemkům dohodou. V dané věci však takovýto veřejný zájem dán není. V řízení předložené dokumenty (územní plán, politika územního rozvoje, územně analytické podklady) jsou podle stěžovatelů obecné, a nelze z nich jednoznačně určit, že letiště Vlašim bude užíváno k civilnímu a obchodnímu využití, a nikoli pouze k uspokojení zájmů malé skupiny občanů sdružených v Aeroklubu Vlašim. Za účelové stěžovatelé označují i tvrzení o využívání tohoto letiště jednotkami záchranného systému. Neměly být předloženy žádné důkazy, z kterých by bylo možno dovodit, že vedlejší účastník ve spolupráci s jinými subjekty hodlá letiště upravit a zrekonstruovat tak, aby se dalo využívat ve veřejném zájmu, a nejen k výcviku několika pilotů motorových či bezmotorových letounů. Vedlejší účastník nadto neměl aktivní legitimaci k podání žaloby, neboť podle §30a zákona o civilním letectví lze věcné břemeno zřídit jen na návrh provozovatele letiště, jímž vedlejší účastník v době podání žaloby nebyl (neměl povolení k provozování letiště). Zřízení věcného břemene stěžovatelům v rozporu s čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny znemožňuje užívat předmětný pozemek, v důsledku čehož dochází k jeho faktickému vyvlastnění.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná [stěžovatelé nemají k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
7. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti již ale nelze vztáhnout k té její části, jíž se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudků krajského soudu a okresního soudu. K odmítnutí dovolání totiž došlo z důvodu, že v něm nevymezili, v čem spatřují předpoklady přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí návrhu [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. K věcnému přezkumu těchto rozhodnutí by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud v tomto řízení zrušil napadené usnesení dovolacího soudu. Teprve v takovém případě by se otevřel prostor pro jejich posouzení jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, napadenými rozhodnutími i obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 53/2010, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, v níž byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů záviselo na tom, zda jejich dovolání skutečně obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, mezi něž patří i vymezení, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v §237 občanského soudního řádu.
11. Z obsahu dovolání stěžovatelů vyplývá, že v něm tato náležitost chybí. Stěžovatelé v dovolání pouze konstatují, že právní otázka, na níž je založen rozsudek krajského soudu, již sice byla dovolacím soudem řešena, avšak jednotlivé jeho senáty mohou dospět k rozdílným závěrům, a tudíž není sjednoceno konečné stanovisko týkající se řešení této otázky. Na jiných místech dovolání pak specifikují některé právní otázky, nikde však neuvádějí, od jakých rozhodnutí dovolacího soudu, respektive od jakého právního názoru vysloveného v těchto rozhodnutích, se rozsudek krajského soudu odchyluje. Není tedy řádně vymezeno, na vyřešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jím byla vyřešena, avšak měla by být posouzena jinak, závisí napadené rozhodnutí.
12. Již z tohoto důvodu dovolacímu soudu nelze vytknout, že podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl dovolání pro nesplnění zákonem předepsaných náležitostí. Napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění usnesení dovolacího soudu.
13. Ústavní soud proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. leden 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu