ECLI:CZ:US:2019:4.US.4281.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4281/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní korporace INSOLV v. o. s. se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, správkyně konkurzní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, s. p. v likvidaci, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2018, č. j. 28 Cdo 5610/2017-154, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. srpna 2017, č. j. 8 Co 188/2017-133, a Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. února 2017, č. j. 12 C 44/2013-111, a proti rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. října 2012, č. j. 110485/2012-MZE-13312, a ministra zemědělství ze dne 20. prosince 2012, č. j. 219469/2012-MZE-12151, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Okresního soudu v Litoměřicích, Ministerstva zemědělství a Státního pozemkového úřadu jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím Ústředního pozemkového úřadu bylo určeno, že na pozemek parcelní číslo 2138 v katastrálním území Lovosice, který je ve vlastnictví České republiky a je spravován Pozemkovým fondem České republiky (dále jen "pozemek"), se vztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Rozhodnutím ministra zemědělství byl stěžovatelčin rozklad zamítnut a rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu bylo potvrzeno.
Následně se stěžovatelka žalobou podle části V. občanského soudního řádu domáhal nahrazení výše uvedených správních rozhodnutí a ochrany svého práva hospodaření k pozemku. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 12 C 44/2013-111, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 8. 2017, č. j. 8 Co 188/2017-133, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčino dovolání a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že pozemek splňuje podmínku materiálního znaku (faktického zemědělského obhospodařování) pro jeho zařazení do zemědělského půdního fondu, a tudíž se na něj vztahuje režim zákona o půdě.
Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů a správních orgánů; namítá porušení ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; dále namítá porušení zásady rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Zásah spatřuje zejména v nedostatečném a nepřezkoumatelném odůvodnění napadených rozhodnutí, v nesprávném právním závěru, který nemá oporu v provedeném dokazování, a v přenesení důkazního břemene na stěžovatele v řízení před obecnými soudy.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že správní orgány i obecné soudy provedly dostatečná skutková zjištění, řádně se vypořádaly s argumentací účastníků řízení a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů v případě excesu, který však v přezkoumávané věci nezjistil. Rovněž platí, že ne každé (případné) pochybení dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatelka se vznesenou argumentací, která v převážné většině postrádá ústavně právní rozměr, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není.
Podstatné je, že správní orgány i obecné soudy měly k dispozici dostatečné podklady pro posouzení naplnění materiálního znaku - faktického užívání pozemku k zemědělské činnosti - a dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že pozemek byl zařazen do zemědělského půdního fondu, tedy že se na něj vztahoval režim zákona o půdě. Jelikož nešlo o pozemek bezprostředně sloužící zemědělské výrobě, nýbrž šlo o pozemek nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, nebylo třeba trvat na naplnění i formálního znaku - evidence pozemku jako zemědělského.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Toto usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona
o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu