ECLI:CZ:US:2019:4.US.4292.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4292/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti A. O., zastoupeného Mgr. Veronikou Kapplerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, č. j. 25 Cdo 922/2018-412, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 44 Co 155/2016-314, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. května 2015, č. j. 32 C 111/2008-287, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Úrazové nemocnice v Brně, se sídlem v Brně, Ponávka 139/6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel utrpěl při havárii dne 27. 6. 1990 zlomeninu pravého bérce a byl léčen v nemocnici v Komárně. V důsledku špatného srůstu kostí a zkrácení pravé končetiny byla stěžovateli doporučena korekční operace, která byla provedena dne 13. 12. 1990 v Úrazové nemocnici v Brně (dále jen "vedlejší účastnice"). Následně byl stěžovatel několikrát operován u vedlejší účastnice či v jiných zařízeních. V průběhu roku 1991 (přesný okamžik je sporný) se u stěžovatele projevil zánět v operované končetině způsobený tzv. zlatým stafylokokem, který se následně rozvinul v zánět chronický.
V důsledku zánětu vznikla stěžovateli újma (bolesti, ztížení společenského uplatnění, vynaložené náklady spojené s léčbou a ztráta na výdělku), jejíž kompenzace se domáhal proti vedlejší účastnici žalobou podanou v roce 2008 u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"). Rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 32 C 111/2008-287, městský soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení. V řízení byl proveden důkaz znaleckým posudkem, jehož závěry byly zpochybněny listinou - odborným posouzením, a proto zadal městský soud revizní znalecký posudek, jehož zpracovatelem byla Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Z revizního posudku vyplynulo následující: nelze prokázat, že by byl stěžovatel infikován při první operaci, dalších operacích či následné hospitalizaci u vedlejší účastnice - a jeho zdravotní stav byl stabilizován v roce 2005. Městský soud dospěl k závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním vedlejší účastnice a infikací stěžovatele; nalézací soud se částečně ztotožnil s námitkou promlčení, neboť stěžovatelův zdravotní stav byl ustálen v roce 2005, žaloba však byla podána až v roce 2008.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j. 44 Co 155/2016-314, potvrdil rozsudek městského soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud nepochybil při provádění dokazování a jeho hodnocení; ze znaleckých posudků vyplynulo, že možnost nákazy stěžovatele u vedlejší účastnice je krajně nepravděpodobná. Závěr nalézacího soudu, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi chronickým zánětem kostní dřeně a operací u vedlejší účastnice, považuje odvolací soud za správný a odpovídající provedeným důkazům.
Stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2018, č. j. 25 Cdo 922/2018-412, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle dovolacího soudu náhrada nákladů léčení nepřevyšuje 50 000 Kč, a proto bylo v této části dovolání nepřípustné ex lege [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; ohledně ostatních nároků nebylo dovolání přípustné, neboť námitky nesměřovaly proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení záviselo napadené rozhodnutí.
Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům krajského soudu a městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 27. 12. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení svého základního lidského práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále namítá porušení zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V podstatné míře stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy, zejména polemizuje se závěry nalézacího a odvolacího soudu.
Stěžovatel zejména namítá, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly určením okamžiku ustálení jeho zdravotního stavu, což má zásadní vliv na posouzení otázky promlčení žalovaných nároků - k této otázce nebyl zpracován znalecký posudek. Stěžovatelovo zranění prokazuje značnou progresi, infekce je stále aktivní a projevuje se dalšími ataky i novými zánětlivými hnisavými ložisky na pravé dolní končetině; žádný ze stěžovatelových nároků vymezených v žalobě nemohl být promlčen. Námitka promlčení je podle stěžovatele v rozporu s dobrými mravy, což podpořil poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 198/58 SbNU 749).
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v posuzované věci nezjistil.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný, je-li nesprávně obsazen, odmítá-li věc projednat veřejně, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníků řízení, anebo neumožní-li účastníkovi řízení vyjádřit se k prováděným důkazům. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou však záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušných právních institutů a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle, což však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nalézací soud i odvolací soud učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnil ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud řádně odůvodnil závěr o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání. Stěžovatel se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesl již v řízení před obecnými soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není. Argumentace stěžovatele je výrazem pouhého nesouhlasu se závěry obecných soudů; interpretace a aplikace podústavních právních norem však spadá do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádný exces, který by měl vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
Podstatné v posuzované věci je, že v řízení před obecnými soudy nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi postupem vedlejší účastnice při léčbě stěžovatele a jeho následnou infikací zlatým stafylokokem, což vyústilo v chronický zánět právě dolní končetiny. Jinými slovy, stěžovatel neunesl důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že chronický zánět vyústil z infikace v prostředí vedlejší účastnice. Otázka promlčení žalovaných nároků je proto až druhotná, neboť s ohledem na výše uvedené by ani tak nemohla být žaloba důvodná. Nicméně, v řízení byl mj. proveden důkaz revizním znaleckým posudkem, ze kterého vyplynul jasný závěr, že stěžovatelův zdravotní stav byl ustálen v roce 2005. Proto nelze závěry obecných soudů ohledně promlčení žalovaných nároků považovat za excesivní, vedoucí ke kasaci napadených rozhodnutí. Námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy, neboť zde chybí odpovědnost žalované strany za škodu (újmu). V řízení nebylo prokázáno, že by infekci způsobila vedlejší účastnice, což je hlavní skutkový rozdíl oproti věci řešené ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 262/10.
S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu