ECLI:CZ:US:2019:4.US.4331.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4331/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje 3 a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Kohoutka, zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové nám. 274, proti usnesení Nejvyššího soudu ze 12. září 2018, č. j. 23 Cdo 2970/2018-275, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2018, č. j. 47 Co 223/2017-261, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Tomáše Pekárka, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovateli bylo rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 6. 2017, č. j. 53 C 49/2014-231, uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku 300 560 Kč s příslušenstvím (dlužné ceny díla spočívajícího ve zhotovení betonových podlah) a na náhradě nákladů řízení dalších 300 867,06 Kč. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem uvedené rozhodnutí v meritu potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a snížil jejich výši na 211 946 Kč. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení důvodů přípustnosti podaného dovolání.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost podle stěžovatele směřuje předně proti usnesení Nejvyššího soudu, který se jeho argumentací vůbec nezabýval, a tím mu znemožnil uplatnění jeho práva na soudní ochranu. Nejvyšší soud podle stěžovatele zneužívá bezbřehých možností daných mu zákonodárcem a odmítá většinu podaných dovolání; v případě stěžovatele jde o jasný případ denegatio iustitiae - odepření spravedlnosti. Z věcného i procesního hlediska dále stěžovatel namítá, že všechna rozhodnutí jsou nesprávná a nespravedlivá.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); dále se Ústavní soud zabýval její přípustností podle §75 téhož zákona.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení přepokladů jeho přípustnosti. Ústavněprávními aspekty posuzování předpokladů přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při jakékoliv pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Nelze proto předně přisvědčit náhledu stěžovatele o odepření spravedlnosti plynoucímu z toho, že Nejvyšší soud odmítá velký počet podání. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy; také proto je v řízení před Nejvyšším soudem povinné zastoupení advokátem (viz §241 odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní stížnost stěžovatele lze v podstatě označit za neodůvodněnou (blanketní). Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel v podání Ústavnímu soudu nevznáší jediný konkrétní argument na podporu svých tvrzení, že Nejvyšší soud vyhodnotil obsah jeho dovolání chybně a že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, nepovažoval Ústavní soud ani za nutné dovolání vyžádat a přezkoumat.
Nejvyšší soud uvedl v napadeném rozhodnutí, že dovolací důvod nesprávného posouzení věci spatřoval stěžovatel v tom, že odvolací soud zavázal k plnění někoho, kdo není kontrahentem smlouvy o dílo; připomněl zároveň, že jeho ustálená rozhodovací praxe trvá na tom, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Tvrzení, podle kterého napadané rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Stěžovatel uvedeným požadavkům nedostál, neboť neoznačil žádné konkrétní rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit. Tento závěr Nejvyššího soudu stěžovatel žádným konkrétním tvrzením nezpochybnil; Ústavní soud proto nemá důvod považovat jej za nepřesvědčivý a ústavní stížnost v části směřující proto usnesení Nejvyššího soudu shledává zjevně neopodstatněnou.
Ve výše citovaném stanovisku byl přijat navazující závěr, podle něhož, nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr je třeba ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků a ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu