ECLI:CZ:US:2019:4.US.445.19.1
sp. zn. IV. ÚS 445/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu M. F., zastoupeného Mgr. Janem Legem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. 3 To 117/2018 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze, který zamítnul jeho stížnost proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. října 2018, č. j. VZV1/2018-586, jímž byly zajištěny jeho peněžní prostředky na bankovním účtu vázané k pojistným smlouvám a k doplňkovému penzijnímu spoření, navrhovateli bylo zakázáno tyto prostředky převádět, zatěžovat poškozovat či ničit a bylo mu uloženo sdělit státnímu zástupci osoby mající práva k zajištěným prostředkům. Navrhovatel namítá, že usnesení je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení z 8. ledna 2014, č. j. 15 Tdo 902/2013-I.-134), brojí proti užité trestněprávní kvalifikaci vyplývající z usnesení o zahájení trestního stíhání (NSOZ-1388/TČ-2016-417300), jež také odporuje judikatuře (usnesení Nejvyššího soudu z 15. prosince 2015, č. j. 4 Tdo 1426/2015-101, ve spojení s usneseními Ústavního soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 996/16, 18. října 2016, sp. zn. I. ÚS 1007/16 a 27. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 1023/16). Navrhovatel rovněž namítá, že svoji stížnost proti usnesení státního zástupce neodůvodnil proto, že mu (jeho obhájci) nebylo umožněno nahlédnout do spisu.
V bodě 5 odůvodnění napadeného usnesení Vrchní soud v Praze uvádí, že navrhovatel sice podal proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze stížnost v zákonné lhůtě, kterou však do dne rozhodování stížnostního soudu neodůvodnil. Navrhovatel ve svém podání brojí především proti rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze napadá jen rozsahu, v němž soud zrekapituloval obsah usnesení státního zastupitelství. Proto dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou návrhu, zkoumal splnění všech zákonných předpokladů pro jeho projednání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ve vztahu subsidiarity, což se projevuje především v požadavku na předchozí efektivní vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád navrhovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ochrana ústavnosti totiž není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky úkolem všech orgánů veřejné moci, především pak obecných soudů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že řízení před ním nastupuje jako prostředek ultima ratio - bylo by zásahem do pravomoci ostatních orgánů veřejné moci a narušením ústavního principu dělby moci, kdyby Ústavní soud zasahoval již v situaci, kdy soudům nebyla dána příležitost rozhodnout spornou otázku podústavního práva, domnívá-li se účastník, že bylo nezákonně zasaženo do jeho práv.
Není proto přípustné, aby navrhovatel svá tvrzení předložil v ústavní stížnosti, aniž by tak učinil předtím v řízení před orgánem, jehož rozhodnutí napadá [viz například nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. října 2008 (N 160/51 SbNU 3), bod 61. stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. října 2017 (460/2017 Sb.), nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1256/12 ze dne 27. září 2013, IV. ÚS 1549/18 ze dne 19. června 2018 či nejnověji sp. zn. II. ÚS 783/18 ze dne 21. února 2019], což se v tomto případě nestalo.
Ústavní stížnost tak byla podána předčasně; návrh je nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj