ECLI:CZ:US:2019:4.US.452.19.1
sp. zn. IV. ÚS 452/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. K., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 379/2018-118 ze dne 28. listopadu 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 181/2017-87 ze dne 25. září 2018, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zároveň navrhuje, aby náklady jeho právního zastoupení zaplatil dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stát.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 18 C 181/2017, stěžovatel se v řízení před uvedeným soudem domáhá vůči České republice - Vězeňské službě České republiky náhrady škody ve výši 500 000 Kč. Spolu s žalobou stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením obvodního soudu č. j. 18 C 181/2017-12 ze dne 28. 8. 2017 bylo této žádosti částečně (ze 75 %) vyhověno a stěžovateli byl ustanoven zástupce z řad advokátů.
Dne 24. 8. 2018 podal stěžovatel nový návrh na osvobození od soudních poplatků, který odůvodnil změnou poměrů. Ústavní stížností napadeným usnesením však obvodní soud řízení o tomto novém návrhu zastavil, neboť žádné nové poměry neshledal. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil a stěžovatel následně podal ústavní stížnost.
V ní zejména zpochybňuje závěr soudů, že jeho nový návrh není podepřen změnou okolností. Jak uvádí, oproti předchozímu stavu obdržel posudek o invaliditě, jímž byl shledán invalidním v prvním stupni. Stěžovatelův stav mu navíc nově neumožňuje vykonávat práce, při nichž by musel zůstávat dlouhodobě ve strnulé pozici, naopak pozice musí často měnit, aby ho nesužovaly bolesti. Ve věznici navíc ani není adekvátní pracovní nabídka pro osoby s daným stupněm invalidity. Jinými slovy, zdravotní stav mu neumožňuje ve výkonu trestu odnětí svobody pracovat.
Vedle zdravotních změn mělo u stěžovatele dojít ke snížení příspěvků, jež mu zasílala matka, a další změnou je i nárůst existujících dluhů o příslušenství. Dále stěžovateli nebyl přiznán invalidní důchod. Podle stěžovatele je přitom nutné posuzovat i drobné nuance ve vývoji poměrů účastníků řízení.
Dle stěžovatele je součástí práva na soudní ochranu i reálná schopnost podílet se finančně na nákladech probíhajícího řízení. Není-li pak schopen předpokládaným nákladům dostát, je údajně nepřípustně omezen ve svém právu na soudní ochranu a má právo na pomocnou ruku státu. Kvůli ekonomické situaci se navíc ocitá v nerovném postavení vůči dalšímu účastníkovi řízení, na kterém je navíc existenčně závislý.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Prvně - byť v podstatě nad rámec - je potřeba konstatovat, že stěžovateli bylo z velké části vyhověno, přičemž zákon výslovně konstatuje, že úplné osvobození přichází do úvahy jen v případech výjimečných, existují-li pro to zvlášť závažné důvody. V daném řízení je nadto stěžovatel osvobozen od soudního poplatku dle §11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Jinak řečeno, stěžovateli není bráněno v přístupu k soudu a v uplatňování práv v průběhu řízení.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5741/2016 ze dne 17. 1. 2017), jejíž závěry stěžovatel nezpochybňuje, se řízení o novém návrhu na osvobození od soudních poplatků zastaví, pokud není tento návrh založen na změně okolností oproti návrhu předchozímu (viz i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1439/09 ze dne 20. 1. 2010). Posouzení, zda ke změně poměrů došlo, či nikoli, je přitom zásadně doménou obecných soudů, Ústavnímu soudu přísluší toliko korigovat případné excesy.
V posuzované věci soudy uzavřely, že k této změně nedošlo, přičemž z ústavněprávního pohledu není předmětnému závěru co vytknout. Z vyžádaného spisu je totiž patrné, že nepříznivý zdravotní stav i okolnost, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu, již byly zohledněny v rozhodnutí o předchozí žádosti. Pokud stěžovatel s tehdejším posouzením návrhu nesouhlasil, měl se bránit prostředky, které mu procesní předpisy umožňovaly a o kterých byl řádně poučen.
Samotné potvrzení zdravotního stavu či nepřiznání invalidního důchodu nejsou novou skutečností, stejně tak relevantní novou skutečností není ani tvrzené snížení příspěvků od matky, které soud v prvotním rozhodnutí vůbec nezohledňoval. To pak platí i o narůstajícím dluhu, kdy jednak stěžovatel své dluhy původně zcela zamlčel, jednak nutnost platit jeho příslušenství existovala již v době prvního rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může soudce zpravodaj rozhodnout o tom, že náklady právního zastoupení stěžovatele platí stát, pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Tato podmínka splněna není, proto bylo o tomto návrhu rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu