ECLI:CZ:US:2019:4.US.457.19.1
sp. zn. IV. ÚS 457/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace NARGAM, s. r. o., sídlem Bělohorská 260/39, Praha 6 - Břevnov, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 6 Cmo 287/2018-103, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2018 č. j. 8 Cmo 172/2017-73, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2018 č. j. 81 Cm 6/2016-84, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018 č. j. 81 Cm 6/2016-82 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2017 č. j. 81 Cm 6/2016-49, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Marca Pámiese Herberta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 8. 8. 2017 č. j. 81 Cm 6/2016-49 rozhodl o tom, že stěžovatelce se osvobození od soudních poplatků nepřiznává.
3. K odvolání stěžovatelky bylo usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 14. 3. 2018 č. j. 8 Cmo 172/2017-73 shora uvedené usnesení městského soudu potvrzeno.
4. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018 č. j. 27 Cdo 2458/2018-97 odmítnuto pro nepřípustnost.
5. Usnesením městského soudu ze dne 19. 4. 2018 č. j. 81 Cm 6/2016-82 pak byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 573 274 Kč.
6. Usnesením městského soudu ze dne 18. 5. 2018 č. j. 81 Cm 6/2016-84 bylo řízení o žalobě stěžovatelky zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
7. K odvolání stěžovatelky bylo usnesením vrchního soudu ze dne 15. 11. 2018 č. j. 6 Cmo 287/2018-103 posledně uvedené usnesení městského soudu potvrzeno.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů jí zamezily přístup k soudu uložením vysokého soudního poplatku přes její zjevnou neschopnost jej zaplatit. Tvrdí, že soudy v předchozím řízení zcela pominuly důkazy, které jim k prokázání nemajetnosti předložila, tj. zejména výpis z účtu a exekuční příkaz finančního úřadu. Rovněž zcela pominuly okolnosti daného případu, kdy vedlejší účastník zbavil stěžovatelku veškerých peněžních prostředků i nemovitostí. Tím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud přitom na základě §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavních soudu dospěl k závěru, že v případě napadení usnesení městského soudu ze dne 8. 8. 2017 č. j. 81 Cm 6/2016-49 a usnesení vrchního soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 8 Cmo 172/2017-73 tyto předpoklady pro podání ústavní stížnosti nejsou splněny.
11. V posuzované věci zmíněným posledním procesním prostředkem, který měla stěžovatelka k ochraně svých práv k dispozici, bylo odvolání. To podala, a usnesením vrchního soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 8 Cmo 172/2017-73 byla věc (týkající se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků) pravomocně skončena. Ústavní soud však dospěl k závěru, že lhůtu k podání ústavní stížnosti v této části je nutno počítat až od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018 č. j. 27 Cdo 2458/2018-97, neboť stěžovatelka byla ve zmíněném usnesení vrchního soudu poučena o tom, že dovolání je za podmínek stanovených v §237 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo, a to s ohledem na §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., jak také uzavřel Nejvyšší soud.
12. Usnesení, kterým Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 12. 9. 2018, a tudíž dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dne 12. 11. 2018 (§57 odst. 2 věta první o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána dne 4. 2. 2019, to znamená, že se tak stalo v případě usnesení městského soudu ze dne 8. 8. 2017 č. j. 81 Cm 6/2016-49 a usnesení vrchního soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 8 Cmo 172/2017-73) až po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
13. Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení městského soudu ze dne 8. 8. 2017 č. j. 81 Cm 6/2016-49 a usnesení vrchního soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 8 Cmo 172/2017-73 podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud toliko pro úplnost připomíná, že rozhodnutí týkající se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, jsou samostatnou procesní částí řízení před obecnými soudy a Ústavní soud tato rozhodnutí může podrobit samostatnému přezkumu z hlediska jejich ústavnosti [srov. např. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], pročež není možno (z hlediska včasnosti ústavní stížnosti) proti těmto rozhodnutím brojit až v řízení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jak se chybně domnívá stěžovatelka.
14. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení městského soudu ze dne 19. 4. 2018 č. j. 81 Cm 6/2016-82, usnesení městského soudu ze dne 18. 5. 2018
č. j. 81 Cm 6/2016-84 a usnesení vrchního soudu ze dne 15. 11. 2018 č. j. 6 Cmo 287/2018-103 byla podána včas a je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v přípustné části
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
16. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
17. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
18. Předmětem ústavní stížnosti v přípustné části je toliko přezkum rozhodnutí, kterými bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku za podanou žalobu. Mezi účastníky je nesporné, že stěžovatelka poplatek za podanou žalobu nezaplatila. Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že soudní poplatek je třeba zaplatit v zákonem, popř. soudem stanovené lhůtě, a že při jejím marném uplynutí se k jeho zaplacení nepřihlíží. Jak vyplývá z obsahu napadených usnesení, obecné soudy postupovaly v souladu s tímto ustanovením, přičemž Ústavní soud na výkladu provedeném obecnými soudy neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
19. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
20. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení městského soudu ze dne 19. 4. 2018 č. j. 81 Cm 6/2016-82, usnesení městského soudu ze dne 18. 5. 2018
č. j. 81 Cm 6/2016-84 a usnesení vrchního soudu ze dne 15. 11. 2018 č. j. 6 Cmo 287/2018-103 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu